„Tak si to rozmyslete. Děti nejsou náplast,“ řekla mi chladně sociální pracovnice, když jsem podepisovala papíry a ruce se mi třásly. Netušila jsem, že nejtěžší nebude samotná adopce… ale to nekonečné čekání, kdy už jsem je v srdci měla doma, a přitom mi je pořád někdo mohl vzít 💔🏠⏳
Chcete vědět, co se stalo, když nám konečně dovolili vzít si holky na první víkend? Přečtěte si pokračování pod příspěvkem 👇
Stojím v potemnělé chodbě dětského domova v Plzni, kde mě rodiče kdysi nechali a už se nikdy nevrátili. Vzpomínám na paní Novotnou, která mi tehdy podala ruku, když jsem si myslel, že už mě nikdo nikdy nebude chtít. Dnes, po letech, se vracím k těm okamžikům a přemýšlím, jak moc nás může ovlivnit, když nás někdo v dětství zapomene.
Všechno začalo tím, že jsem chtěl udělat dobrý skutek a navštívil dětský domov v Brně. Nikdy bych nečekal, že mě tam osloví malá holčička slovem, které mi roztrhne srdce – „tati“. V tu chvíli se mi zhroutil svět a musel jsem čelit pravdě, kterou jsem se snažil roky potlačit.
Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem otevřela dopis, který mi převrátil život naruby. Jsem Jana Novotná a s manželem Petrem jsme adoptovali malou Aničku z dětského domova v Brně. Náš příběh je o lásce, ztrátě, naději a o tom, jak jeden nečekaný dopis dokáže rozvířit klidné vody rodinného života.