Návštěvy, které bolí: Příběh jedné tety z Vysočiny

„Aleno, kde máš ten kompot? A proč je v lednici takový nepořádek?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem stihla sundat z ramen těžký kabát. Hlas mé sestry Jitky mě bodl do zad jako nůž. Věděla jsem, že to přijde – vždycky to přijde. S rodinnými návštěvami přichází i kritika, neustálé připomínky a pocit, že nikdy nejsem dost dobrá.

Zatímco Jitka reorganizovala mou lednici, Tomáš – její syn a můj synovec – už běhal po dvoře a honil slepice. „Teto, proč tu nemáš wi-fi? A kde je Playstation?“ křičel na mě přes celou zahradu, jako by byl na nějakém táboře, ne na statku na Vysočině. Snažila jsem se mu vysvětlit, že tady se žije jinak, ale jeho oči se jen protočily v sloup.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se naše světy liší. Já – žena, která celý život žije na venkově, stará se o zvířata, zahradu a dům. Oni – městská rodina, která přijede dvakrát do roka a myslí si, že venkov je jen kulisa pro jejich víkendové dobrodružství.

„Mami, tady to smrdí! A proč musím spát v pokoji s babiččinou peřinou? Je to nechutný!“ Tomášův hlas byl stále hlasitější. Snažila jsem se zachovat klid. „Tomáši, můžeš mi pomoct donést brambory ze sklepa?“ zeptala jsem se tiše. Odpovědí mi bylo jen odfrknutí a další stížnosti.

Zatímco jsem tahala těžký koš s bramborami po schodech nahoru, slyšela jsem Jitku v obýváku: „Aleno, měla bys už něco udělat s tou starou sedačkou. A vůbec, kdy sis naposledy umyla okna?“ Každé její slovo mě bolelo. Věděla jsem, že to myslí dobře – nebo si to aspoň myslí – ale já už neměla sílu vysvětlovat jí, že když musím každý den krmit slepice, nosit vodu ze studny a topit ve starých kamnech, okna nejsou prioritou.

Večer byl ještě horší. Tomáš odmítal jíst cokoliv kromě pizzy a hranolek. Jitka mi vyčetla, že nemám v lednici žádné „normální“ jídlo. Když jsem jim nabídla domácí polévku a čerstvý chléb, tvářili se oba znechuceně. „Tohle fakt nejím,“ pronesl Tomáš a odsunul talíř stranou.

Po večeři jsem šla nakrmit králíky. Venku už byla tma a zima zalézala pod nehty. Najednou slyším za sebou kroky – Tomáš. „Teto, můžu ti pomoct?“ zeptal se nečekaně. Na chvíli jsem pocítila naději. „Samozřejmě,“ usmála jsem se. Dala jsem mu hrst sena a ukázala, jak má králíky krmit. Vydrželo mu to přesně dvě minuty. Pak ho to přestalo bavit a odběhl zpátky do domu.

Když jsem se vrátila dovnitř, Jitka už seděla u televize a listovala časopisem. „Aleno, měla bys víc myslet na sebe. Pořád jenom pracuješ. Kdybys prodala tenhle barák a přestěhovala se do města, měla bys klid.“

Zamrazilo mě. Tenhle dům je můj život. Každý kout má svůj příběh. Každý strom na zahradě jsem zasadila vlastníma rukama. Ale pro Jitku je to jen starý barák na konci světa.

Noc byla dlouhá. Slyšela jsem Tomáše hrát si s mobilem pod peřinou až do dvou do rána. Ráno byl protivný a nevyspalý. Jitka mi vyčetla, že mám „příliš tvrdé“ peřiny a „divně smrdící“ ručníky.

Když konečně odjeli zpátky do Prahy, sedla jsem si na lavičku před domem a rozplakala se. Byla jsem vyčerpaná fyzicky i psychicky. Místo radosti z rodinného setkání jsem cítila jen úlevu, že jsou pryč.

Začala jsem přemýšlet: Má tohle vůbec smysl? Proč mám pocit viny za to, že žiju jinak? Proč musím být vždycky ta špatná teta z venkova? A hlavně – proč mám pocit, že už nechci, aby ke mně někdo jezdil?

Možná je čas říct dost. Možná je čas začít myslet na sebe a chránit svůj klid i svůj domov.

Řekněte mi – je špatné chtít mít svůj klid? Je sobecké odmítnout rodinu, když vám místo radosti přináší jen bolest?