Návrh, který změnil všechno: Můj bývalý manžel a budoucnost naší dcery
„Mami, proč jsi tak bledá?“ zeptala se mě Klára, když jsem položila telefon. Její hlas mě vytrhl z myšlenek, které se mi honily hlavou jako splašené koně. V ruce jsem svírala mobil, jako by to byl granát, který může každou chvíli explodovat. Petr. Po tolika letech. Proč teď?
Vzpomínky na naše manželství mě bodaly jako jehly. Byla jsem mladá, naivní a věřila jsem, že láska zvládne všechno. Petr byl můj první velký kluk, vzali jsme se hned po maturitě. Byli jsme šťastní – aspoň jsem si to myslela. Když se narodila Klára, měla jsem pocit, že jsme kompletní rodina. Jenže pak přišly ty noci, kdy se Petr nevracel domů, a já předstírala, že spím, abych nemusela slyšet jeho výmluvy. Nakonec jsem zjistila pravdu – měl jinou. Rozvod byl nevyhnutelný.
Zůstala jsem sama s malou Klárou v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Práce v knihovně mi sotva stačila na nájem a jídlo. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Klára byla moje všechno. Naučila jsem se být silná kvůli ní.
A teď, po sedmi letech ticha, mi Petr volá a říká: „Potřebujeme si promluvit o Kláře.“
Seděli jsme naproti sobě v kavárně na I.P. Pavlova. Petr vypadal jinak – starší, unavenější, ale pořád měl ten svůj úsměv, kterému kdysi nešlo odolat.
„Co chceš?“ zeptala jsem se přímo.
„Dostal jsem nabídku práce v Brně,“ začal opatrně. „Je to velká šance… a chtěl bych, aby Klára šla na gymnázium tam. Znám ředitele, může jí zajistit místo.“
Zamrazilo mě. „Chceš mi říct, že bys ji vzal ode mě?“
Petr se zamračil. „Nechci ti ji brát. Ale myslím, že by to pro ni byla příležitost. Lepší škola, nové možnosti…“
„A co já? Co náš život tady? Myslíš si, že ji jen tak pošlu s tebou do Brna?“
Petr sklopil oči. „Vím, že jsem ti ublížil. Ale chci to napravit. Aspoň trochu.“
V tu chvíli jsem měla chuť mu vrazit facku i obejmout ho zároveň. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy Klára čekala u okna a ptala se: „Kdy přijde táta?“ A já musela lhát.
Doma jsem seděla s Klárou u stolu a snažila se jí vysvětlit situaci.
„Mami, já nechci do Brna,“ řekla tiše.
„Já vím, zlatíčko. Ale možná by to pro tebe byla šance…“
Klára se rozplakala. „Ty mě nechceš?“
To mě zasáhlo víc než cokoliv jiného. Přitáhla jsem ji k sobě a slíbila jí, že ji nikdy neopustím.
Další dny byly plné hádek s Petrem po telefonu. On tvrdil, že myslí jen na Klářinu budoucnost. Já mu nevěřila ani slovo.
Jednou večer mi zavolala jeho matka – paní Novotná, která mě vždycky měla ráda.
„Martino,“ řekla mi laskavě, „Petr to myslí dobře. Ale vím, že ty jsi ta, kdo vždycky držel rodinu pohromadě.“
Ta slova mě rozplakala. Vzpomněla jsem si na všechny Vánoce u Novotných, na společné výlety do Krkonoš… A pak na tu bolestnou samotu po rozvodu.
Nakonec jsem souhlasila s tím, že pojedeme do Brna na víkend a podíváme se na školu.
Klára byla nervózní. Ve škole je přivítal ředitel – Petrův známý – a všechno vypadalo perfektně: moderní třídy, laboratoře, sportovní hřiště… Ale Klára se držela mé ruky jako klíště.
Večer jsme seděli ve starém bytě Petrovy nové partnerky Lucie.
„Martino,“ začal Petr opatrně, „vím, že je to těžké… Ale co kdybychom to zkusili? Na zkoušku? Pokud se Kláře nebude líbit, vrátí se domů.“
Podívala jsem se na něj a poprvé po letech viděla v jeho očích upřímnost.
„A co když si tě zase oblíbí víc než mě?“ vyklouzlo mi.
Petr se smutně usmál: „To se nikdy nestane.“
Cesta domů byla tichá. Klára mlčela a já přemýšlela o tom, co je správné. Mám právo rozhodovat za ni? Nebo bych jí měla dát šanci poznat svět i z jiné strany?
Nakonec jsme se rozhodly společně: Klára zůstane v Praze a bude chodit na gympl tady. Petr slíbil, že ji bude vídat častěji a podporovat ji i na dálku.
Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem jí vzala možnost lepšího života? Co byste udělali vy na mém místě?