Návrat domů: Pravda, která pálí

„Co to má znamenat?!“ zařval jsem, sotva jsem rozrazil dveře dětského pokoje. Všechno ve mně vřelo – před očima mi tančily obrazy nejhorších scénářů. Jana, naše hospodyně, seděla na posteli, ruce pevně svázané k čelu postele. Moje dvojčata, Adélka a Matěj, se k ní tiskla a plakali. V tu chvíli jsem měl pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

„Pane Tomáši… prosím…“ Jana se snažila mluvit, ale slzy jí tekly po tvářích. „To není tak, jak to vypadá…“

„Mlčte!“ vykřikl jsem a rozhlížel se po místnosti. Kde je moje žena? Kde je Lucie? V hlavě mi bušila krev. Vždyť jsem měl být ještě dva dny na služební cestě v Brně! Ale něco mě nutilo vrátit se dřív – možná předtucha, možná jen únava z nekonečných jednání.

Dvojčata se mě bála. Nechápala, co se děje. „Tatínku… maminka křičela…“ vzlykla Adélka.

Zavolal jsem policii. Musel jsem. Ale než přijeli, začal jsem rozvazovat Janě ruce. Třásla se po celém těle.

„Kde je Lucie?“ zeptal jsem se tišeji.

Jana jen zavrtěla hlavou. „Odešla. Řekla, že už toho má dost… že už mě tu nechce…“

V tu chvíli mi došlo, že něco nesedí. Lucie byla poslední dobou podrážděná, často na Janu křičela kvůli maličkostem. Ale nikdy bych nevěřil, že by byla schopná něčeho takového.

Policie přijela rychle. Vyslechli mě, Janu i děti. Jana pořád dokola opakovala: „Já bych jim nikdy neublížila! Snažila jsem se je chránit…“

Po několika hodinách vyšetřování bylo jasné, že Jana nelhala. Dvojčata potvrdila její slova: „Maminka byla zlá na Janu… řekla jí ošklivé věci… a pak ji svázala.“

Seděl jsem v kuchyni a třásly se mi ruce. Před očima mi běžely vzpomínky na poslední měsíce: Lucie byla stále víc odtažitá, podrážděná, často odcházela z domu bez vysvětlení. Já byl pořád v práci – snažil jsem se zajistit rodinu, splácet hypotéku na náš dům v Hostivaři, platit školku pro dvojčata i Janinu výplatu.

Když policisté odešli a Jana si šla lehnout, zůstal jsem s dětmi sám. Matěj usnul hned, ale Adélka ke mně přišla a šeptla: „Tatínku, proč maminka Janu nemá ráda?“

Nevěděl jsem, co říct. Jak vysvětlit pětiletému dítěti žárlivost dospělých?

Druhý den ráno mi volala Lucie. Její hlas byl ledový.

„Všechno jsi zničil,“ řekla mi bez úvodu.

„Co jsem zničil? Ty jsi svázala Janu! Co to mělo znamenat?“

„Ona tě chce! Myslíš si, že to nevidím? Jak na tebe kouká? Jak se ti motá kolem krku? Já už to dál nevydržím!“

„Lucie… prosím tě… vždyť Jana je tu pro děti! Nikdy mezi námi nic nebylo!“

„To říkáš ty! Ale já už s tebou nechci být. Ani s ní. Ani s těmi tvými dokonalými dětmi!“

A zavěsila.

Seděl jsem dlouho u stolu a snažil se pochopit, kde se to všechno pokazilo. Vždyť jsme byli normální rodina – nebo ne? Práce, děti, hypotéka, občas dovolená na Šumavě nebo víkend u babičky v Pardubicích. Ale někde mezi tím vším jsme se s Lucií ztratili.

Jana mi uvařila čaj a sedla si naproti mně.

„Pane Tomáši… já bych nikdy… já bych vám nikdy neublížila,“ šeptala.

„Já vím,“ odpověděl jsem tiše.

„Lucie byla poslední dobou hodně nešťastná,“ pokračovala Jana. „Říkala mi věci… že jí beru rodinu… že ji nikdo nemá rád… Já jsem chtěla jen pomoct.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jsme všichni byli uvěznění ve svých představách o štěstí. Já chtěl být dobrý manžel a otec – ale byl jsem pořád pryč. Lucie chtěla být dokonalá matka – ale cítila se sama a ohrožená. A Jana? Ta byla jen obětí našich neschopností komunikovat.

Začaly týdny plné rozhovorů s právníky a sociálkou. Lucie podala žádost o rozvod a odstěhovala se ke své matce do Plzně. Dvojčata nechápala, proč maminka nechodí domů. Jana zůstala – děti ji potřebovaly víc než kdy jindy.

Jednou večer jsem seděl s Janou u televize a ona najednou řekla: „Pane Tomáši… já bych chtěla odejít.“

Zamrazilo mě.

„Proč?“

„Necítím se tu dobře. Lidé ve vsi si povídají… děti ve školce říkají Adélce ošklivé věci… A já už nemám sílu bojovat.“

Chtěl jsem ji přemlouvat, ale věděl jsem, že má pravdu. Česká vesnice umí být krutá – drby se šíří rychleji než požár ve stodole.

Nakonec Jana odešla do Prahy za sestrou. Dvojčata plakala několik dní v kuse.

Zůstal jsem sám v prázdném domě plném hraček a vzpomínek na rodinu, která už neexistuje.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Bylo to všechno kvůli penězům? Nebo jsme prostě zapomněli mluvit jeden s druhým?

A hlavně – jak mám teď svým dětem vysvětlit, že někdy i ti nejbližší lidé dokážou nejvíc ublížit?

Možná jste někdo zažil něco podobného… Co byste udělali na mém místě? Může vůbec ještě někdy přijít odpuštění?