Narozeniny, které změnily všechno: Cena jednoho snu matky

„Mami, tohle snad nemyslíš vážně!“ Petrův hlas se nesl kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly, když jsem oplachovala poslední talíř po té velké oslavě. Všude ještě voněly květiny, stůl byl posetý zbytky dortu a konfety se lepily na podlahu. Ale v Petrových očích nebyla ani stopa po radosti.

„Petře, vždyť to byly moje šedesátiny… Chtěla jsem jednou v životě něco velkého. Vždycky jsem šetřila na ostatní, nikdy na sebe,“ šeptala jsem, ale on mě nenechal domluvit.

„A co my? Myslela jsi někdy na to, že jsme s Janou chtěli koupit auto? Že jsme počítali s tím, že nám pomůžeš? Teď jsi všechno utratila za jeden večer!“

Jana stála za ním, ruce zkřížené na prsou, pohled upřený do země. Věděla jsem, že ona byla tou hybnou silou za Petrovým rozčilením. Už týdny mi naznačovala, jak by nové auto usnadnilo cestování s malou Aničkou do školky a na kroužky. Jenže já… já jsem si prostě přála být jednou středem pozornosti. Chtěla jsem slyšet smích svých přátel, vidět rodinu pohromadě, cítit se důležitá.

„Mami, vždyť jsi nám to mohla říct! Mohli jsme najít kompromis,“ ozvala se Jana tišeji, ale v jejím hlase byl led.

„A co byste mi řekli? Že mám zase počkat? Že mám šetřit na vaše sny? Vždyť už třicet let žiju pro vás všechny!“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly stékat po tvářích.

Petr si povzdechl a odešel do obýváku. Jana mě chvíli pozorovala, pak beze slova následovala svého muže. Zůstala jsem sama v kuchyni mezi špinavým nádobím a tichou výčitkou.

Ten večer jsem nemohla usnout. Hlavou mi běžely vzpomínky: jak jsem po smrti manžela zůstala sama s malým Petrem, jak jsem šetřila každou korunu na jeho studia, jak jsem nikdy neodjela na dovolenou, protože „možná bude potřeba něco koupit Petrovi“. A teď… teď když jsem si dovolila utratit své úspory za oslavu, kterou jsem si vysnila už jako mladá holka, přišla tahle studená sprcha.

Druhý den ráno bylo v bytě ticho. Petr s Janou sbalili Aničku a odjeli dřív, než jsem vstala. Na stole nechali jen lístek: „Musíme si to promyslet. Ozveme se.“

Celý týden jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Kamarádky mi volaly a děkovaly za krásnou oslavu – prý už dlouho nezažily tolik smíchu a radosti. Ale já cítila jen prázdnotu. Co je mi platné pár hodin štěstí, když teď možná ztratím syna?

Po týdnu se Petr ozval. Pozval mě k nim domů na kávu. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem zazvonila u jejich dveří. Jana otevřela a pustila mě dovnitř bez úsměvu.

Seděli jsme mlčky u stolu. Anička si hrála v koutě s plyšákem.

„Mami,“ začal Petr opatrně, „my jsme si to s Janou rozmysleli. Nechceme tě nutit, abys žila pro nás. Ale bylo by fér nám říct dopředu, že ty peníze použiješ jinak.“

„Já vím,“ přikývla jsem tiše. „Ale víte… já už tolikrát odkládala svoje sny kvůli vám všem. Chtěla jsem jednou zažít pocit, že na mně záleží.“

Jana se nadechla: „My ti to přejeme. Jen nás to zaskočilo. Máme teď před sebou těžké měsíce – bez auta bude všechno složitější.“

„Možná vám můžu pomoct jinak,“ navrhla jsem opatrně. „Můžu hlídat Aničku častěji, abyste nemuseli jezdit tak často autem… nebo vám můžu pomáhat s domácností.“

Petr se usmál poprvé za dlouhou dobu: „To by nám moc pomohlo.“

Odešla jsem domů s pocitem úlevy i smutku zároveň. Vztahy se trochu urovnaly, ale něco mezi námi zůstalo nevyřčené – otázka, kde končí právo matky na vlastní štěstí a kde začíná povinnost vůči rodině.

Od té doby často přemýšlím: Udělala bych to znovu? Má člověk právo splnit si svůj sen i za cenu rodinného napětí? Nebo je harmonie v rodině vždycky důležitější než osobní štěstí?

Možná mi odpovíte vy: Co byste udělali na mém místě? Je sobecké chtít jednou za život něco jen pro sebe?