Může láska překonat překážky v nové rodině? Příběh Tomáše a Petry

„Proč jsi na něj zase křičel? On za to nemůže!“ Petřin hlas se mi zarývá do srdce jako nůž. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou, a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Včera jsem se pohádal s jejím synem Matějem, protože rozbil můj starý fotoaparát – jedinou věc, kterou jsem měl po tátovi. Teď slyším, jak Petra pláče za dveřmi ložnice a já nevím, jestli mám jít za ní, nebo raději odejít.

Když jsem Petru poznal, byla to láska na první pohled. Seděli jsme vedle sebe v tramvaji číslo 22, ona četla knížku a já se nemohl odtrhnout od jejích očí. Když jsme si začali povídat, zjistil jsem, že je rozvedená a má dvě děti – Matěje a Aničku. Moje máma mi tehdy řekla: „Tomáši, to není jednoduché. Děti nejsou tvoje. Budeš vždycky ten cizí.“ Ale já byl přesvědčený, že láska všechno zvládne.

První měsíce byly krásné. Chodili jsme na výlety do Prokopského údolí, pekli jsme bábovku a smáli se u večerních pohádek. Děti mě přijaly překvapivě rychle – aspoň jsem si to myslel. Jenže pak přišly první problémy. Matěj začal být vzdorovitý, Anička se uzavřela do sebe. Když jsem jim chtěl nastavit pravidla, slyšel jsem od Petry: „Nejsi jejich táta.“

Jednou večer jsem seděl s Petrou u stolu a zeptal se jí: „Myslíš, že mě někdy přijmou?“ Podívala se na mě unavenýma očima: „Já nevím, Tomáši. Snažím se. Ale oni pořád doufají, že se jejich táta vrátí.“

Začal jsem si všímat, jak se na mě sousedé dívají. Paní Novotná z vedlejšího bytu mi jednou řekla: „To jste statečný, že jste do toho šel. Já bych na to neměla nervy.“ V práci si kolegové špitali: „Tomáš si nabral ženskou s dětma…“ Snažil jsem se to neřešit, ale bolelo mě to.

Jednoho dne přišel Matěj domů s poznámkou ze školy. Petra byla v práci, tak jsem to musel řešit já. Sedl jsem si k němu: „Matěji, proč jsi zlobil?“ Mlčel. „Víš, že mě to mrzí?“ Mlčel dál a pak zašeptal: „Nejsi můj táta.“ Ta věta mě zasáhla víc než cokoliv předtím.

Začali jsme se s Petrou hádat častěji. Ona byla unavená z práce i z dětí, já z pocitu, že nikdy nebudu patřit do jejich světa. Jednou v noci mi řekla: „Možná bys měl odejít. Nechci tě trápit.“ Ale já ji miloval a nechtěl jsem to vzdát.

Snažil jsem se najít cestu k dětem. Bral jsem je na hokej, učil Matěje jezdit na kole, Aničce jsem četl pohádky před spaním. Občas to fungovalo – smáli jsme se spolu, hráli deskovky. Ale pak přišel víkend a děti šly k otci. Vrátily se vždycky jiné – uzavřenější, odtažitější.

Jednou večer jsem slyšel Aničku brečet v pokoji. Zaklepal jsem: „Můžu dál?“ Přikývla. Sedl jsem si k ní na postel: „Co se děje?“ Podívala se na mě uplakanýma očima: „Táta říká, že tě nemáme poslouchat.“ V tu chvíli jsem pochopil, že bojuju s někým, koho nikdy nepřekonám.

Začal jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Petra byla stále víc uzavřená, děti vzdorovaly každému mému slovu. Jednou večer jsme seděli s Petrou u stolu a ona řekla: „Možná jsme si mysleli, že to půjde snadněji…“ Mlčel jsem. Co na to říct?

Přišla další hádka kvůli Matějovi a rozbitému fotoaparátu. Křičel jsem na něj a on utekl z bytu. Petra mě obvinila, že nejsem schopen pochopit její děti. Já jí vyčetl, že mě nikdy nenechá být opravdovým členem rodiny.

Teď stojím na chodbě a slyším její pláč. Přemýšlím, jestli mám ještě sílu bojovat za něco, co možná nikdy nebude fungovat. Miluju Petru i její děti – ale stačí to? Nebo je láska někdy prostě málo?

Možná bych měl odejít… Nebo mám ještě bojovat? Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl snažit se dál?