Můj zeť je břemeno: Příběh matky, která nedokáže pochopit volbu své dcery

„Mami, prosím tě, už se do toho nepleť!“ ozvalo se z kuchyně, kde moje dcera Tereza stála u dřezu a myla nádobí. Její hlas byl unavený, ale pevný. Stála tam v teplákách, vlasy stažené do culíku, a já jsem v tu chvíli měla chuť ji obejmout a zároveň s ní zatřást. „Terezo, já to myslím dobře. Jen nechápu, proč pořád všechno táhneš sama. Petr zase celý den sedí doma, jeho matka ti volá kvůli každé hlouposti a ty… ty jenom mlčíš a všechno snášíš.“

Tereza položila talíř do dřezu a otočila se ke mně. „Mami, je to moje rodina. Já jsem si ho vybrala. A jestli ti to vadí, tak… tak prostě přijď jindy.“ V očích se jí zaleskly slzy, ale rychle se otočila zpátky k oknu. V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší matka na světě. Ale copak můžu jen tak přihlížet tomu, jak se moje jediná dcera ničí?

Petr byl od začátku zvláštní. Když ho Tereza přivedla poprvé domů, byl tichý, skoro až plachý. Pracoval tehdy jako skladník v jednom supermarketu a pořád mluvil o tom, jak si jednou otevře vlastní autodílnu. Jenže roky plynuly a Petr střídal jednu práci za druhou – někdy byl doma celé měsíce bez práce, jindy si našel brigádu na pár týdnů. Nikdy nic pořádného nedokázal dotáhnout do konce.

A pak přišla jeho rodina. Petrova matka, paní Novotná, byla typická česká maminka – všechno věděla nejlíp a nikdy nezapomněla Tereze připomenout, že „její Péťa“ by bez ní byl ztracený. Když Petrovi zemřel otec, začala volat Tereze každý den. „Terezko, Péťa je dneska nějaký smutný… nemohla bys mu uvařit něco dobrého?“ nebo „Terezko, potřebovala bych pomoct s nákupem… Péťa má teď těžké období.“

A Tereza? Ta vždycky všechno udělala. Jezdila k Novotným každý víkend, nakupovala jim, uklízela, dokonce jim platila složenky, když bylo nejhůř. A Petr? Ten seděl doma u počítače a hrál hry nebo koukal na fotbal.

Jednou jsem to už nevydržela a řekla Tereze naplno: „Proč to všechno děláš? Copak nevidíš, že tě jen využívají? Petr ti nikdy nepomůže! Jen bere a nic nedává.“

Tereza se na mě tehdy podívala s takovou bolestí v očích, že jsem na chvíli ztratila řeč. „Mami… já ho miluju. On není zlý člověk. Jen… měl těžké dětství. Jeho táta pil a bil je oba. On prostě neumí být jiný.“

V tu chvíli jsem pochopila, že Tereza v něm vidí něco, co já nikdy neuvidím. Ale copak to omlouvá všechno ostatní? Copak má být láska jen o obětování?

Začala jsem si všímat detailů. Tereza byla čím dál unavenější, pod očima měla kruhy a často zapomínala jíst. Když jsem jí nabídla peníze na dovolenou nebo na nové oblečení, vždycky odmítla: „Nechci tvoje peníze, mami. Musíme šetřit na opravu auta… nebo na léky pro Petrovu maminku.“

Jednou večer jsem zaslechla hádku z jejich bytu – bydlíme ve stejném paneláku na Jižním Městě. Petr křičel: „Proč mi pořád něco vyčítáš? Já za to nemůžu! Kdybys mě měla opravdu ráda, tak mi pomůžeš!“ Tereza plakala a prosila ho, aby se uklidnil.

Druhý den ráno přišla ke mně domů – uplakaná, rozcuchaná, v ruce igelitku s pár věcmi. „Mami… můžu tu dneska přespat?“ Samozřejmě jsem ji objala a uvařila jí čaj. Celou noc jsme si povídaly – o jejím dětství, o tom, jak moc chtěla mít vlastní rodinu a jak doufala, že Petr se změní.

„Víš,“ řekla mi tiše kolem třetí ráno, „já vím, že to není normální. Ale kdybych ho opustila… co by s ním bylo? Jeho máma je nemocná, on nemá nikoho jiného.“

Chtěla jsem jí říct: „A co ty? Kdo myslí na tebe?“ Ale místo toho jsem ji jen držela za ruku.

Následující týdny byly jako na houpačce. Tereza se k Petrovi vždycky vrátila – někdy po dni, někdy po týdnu. Vždycky mi řekla: „Mami, prosím tě… nepleť se do toho.“ A já jsem stála stranou a sledovala, jak se moje dcera pomalu ztrácí před očima.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se z okna na sídliště zalité oranžovým světlem lamp. Přemýšlela jsem o tom všem – o své bezmoci, o tom nekonečném kolotoči obětování a bolesti.

Možná jsem měla být přísnější matka. Možná jsem jí měla říct už dávno: „Utíkej od něj! Zasloužíš si lepší život!“ Ale copak by mě poslechla?

A tak tu sedím dál a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi láskou a sebeobětováním? Měla bych ještě bojovat za štěstí své dcery – nebo ji nechat jít vlastní cestou?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo zasahovat do života své dospělé dcery – nebo musí jen bezmocně přihlížet?