Můj zeť chce dům napsat na svou matku – ale já tomu nevěřím

„To nemyslíš vážně, Martine! Proč by měl být dům napsaný na tvoji maminku?“ vyhrkla jsem, sotva jsem se posadila ke stolu v kuchyni. Klára, moje dcera, seděla naproti mně, ruce složené na břiše, které už bylo znatelně kulaté. Byla v osmém měsíci těhotenství a v očích měla únavu i obavy. Martin, její manžel, se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – směs podráždění a obrannosti.

„Mami, prosím tě, nech to být,“ zašeptala Klára a pohladila si břicho. „Je to jen formalita, Martin říkal, že je to kvůli hypotéce.“

„To není jen tak, Kláro. Vím, jak to chodí. Když jsem se rozváděla s tvým otcem, taky jsme měli všechno napsané na jeho rodiče. A víš, jak to dopadlo. Skončila jsem s tebou v podnájmu a oni si mnuli ruce,“ vyhrkla jsem, aniž bych se snažila skrývat rozhořčení. Vzpomínky na tu dobu mě bodaly jako jehly. Byla jsem mladá, naivní a věřila jsem, že rodina drží při sobě. Ale když šlo o majetek, ukázalo se, že krev není vždy hustší než voda.

Martin se zhluboka nadechl a položil ruce na stůl. „Podívejte, paní Novotná, nejde o nic špatného. Moje máma nám pomáhá s hypotékou, banka chce ručitele. Je to jen na papíře. Dům bude náš, budeme tam žít všichni.“

„A co když se něco stane? Co když se pohádáte, rozvedete? Co když tvoje maminka změní názor a vyhodí Kláru s dětmi na ulici?“ nedala jsem se odbýt. Věděla jsem, že přeháním, ale strach o Kláru mě spaloval zevnitř.

Klára se rozplakala. „Mami, já už to nezvládám. Všichni se hádáte, místo abyste mi pomohli. Já chci jen klid pro děti.“

Martin vstal a začal přecházet po kuchyni. „Tohle je šílený. Snažím se, abychom měli kde bydlet, a místo vděku mě tu podezíráte. Moje máma by nikdy Kláře neublížila!“

„To jsi říkal i o sobě, když jsi mi sliboval, že ji nikdy neopustíš,“ vyjela jsem na něj. Věděla jsem, že je to podpásovka, ale nemohla jsem si pomoct. Vzduch v kuchyni byl hustý, napětí by se dalo krájet.

Dny plynuly a napětí v rodině rostlo. Klára se mi přestala svěřovat, Martin se mi vyhýbal. Snažila jsem se s nimi mluvit, ale vždycky to skončilo hádkou. Jednou večer jsem seděla sama v obýváku, dívala se na staré fotky Kláry z dětství a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Vždycky jsem chtěla pro svou dceru jen to nejlepší, ale teď jsem měla pocit, že ji ztrácím.

Jednoho dne mi zavolala Martinova matka, paní Dvořáková. „Dobrý den, paní Novotná. Slyšela jsem, že máte obavy ohledně domu. Mohly bychom si o tom promluvit?“ Její hlas byl klidný, ale cítila jsem v něm chlad.

Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Paní Dvořáková byla elegantní žena, vždy dokonale upravená. „Chápu vaše obavy, ale věřte mi, že bych nikdy neudělala nic, co by ublížilo Kláře nebo vnoučatům. Dům bude napsaný na mě jen kvůli bance. Jakmile bude hypotéka splacená, převedeme ho na děti. Je to běžná praxe.“

„A co když se něco stane? Co když se pohádáte s Martinem? Nebo s Klárou?“ zeptala jsem se přímo.

Usmála se, ale v očích jí probleskl stín. „Víte, paní Novotná, v životě se může stát cokoliv. Ale já věřím, že rodina je základ. Pokud chcete, můžeme sepsat smlouvu, že dům bude po splacení hypotéky převeden na Kláru a Martina. Bude to tak lepší?“

Cítila jsem úlevu, ale zároveň i stud. Možná jsem byla příliš podezíravá. Ale když jde o děti, člověk nikdy neví. Souhlasila jsem se smlouvou a domluvily jsme se, že ji sepíšeme u notáře.

Když jsem to řekla Kláře, rozplakala se štěstím. „Děkuju, mami. Vím, že to myslíš dobře. Jen jsem už byla zoufalá.“

Martin se mi omluvil. „Promiňte, paní Novotná. Vím, že jste to myslela dobře. Jen jsem měl pocit, že mi nevěříte.“

„Věřím ti, Martine. Ale věřím hlavně v to, že rodina má držet při sobě. A když jde o děti, člověk musí být opatrný,“ odpověděla jsem.

Dům jsme nakonec koupili, smlouva byla sepsaná a napětí v rodině opadlo. Klára porodila zdravou holčičku, všichni jsme byli šťastní. Ale v koutku duše jsem věděla, že stačilo málo a všechno mohlo být jinak.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi ochranou rodiny a zbytečným vměšováním? Měla jsem právo zasahovat, nebo jsem měla Kláře víc věřit? Co byste udělali vy na mém místě?