Můj manžel opustil rodinu v nejhorší chvíli – a já mu připravila lekci na celý život

„Jak jsi mohl?“ šeptám do větru, který mi bičuje tvář, zatímco se dívám na bílý dětský hrob. Moje ruce se třesou, když pokládám poslední růži na víko. Všichni kolem mě – rodiče, sestra, pár přátel – stojí v tichosti, ale já vnímám jen prázdnotu vedle sebe. Tam měl stát on. Petr. Můj manžel. Otec naší Klárky. Ale místo toho je teď někde v hotelovém wellness, objímá tu svou mladou blondýnu a směje se, zatímco já tady pohřbívám naše dítě.

Všechno to začalo před půl rokem, když Klárka onemocněla. Byla to obyčejná rýma, mysleli jsme si. Ale pak horečky neustupovaly, a když jsme přijeli do nemocnice, lékařka mi řekla, že jde o leukémii. Petr byl v šoku, ale už tehdy jsem cítila, že se něco mění. Přestal chodit domů včas, vymlouval se na práci, na schůzky, na únavu. Já trávila noci u Klárky v nemocnici, držela ji za ruku, když zvracela po chemoterapii, a on… byl pryč. Když jsem mu volala, často mi to nezvedal. A když už přišel, byl nervózní, podrážděný, a někdy i opilý.

Jednou v noci, když jsem se vrátila domů pro čisté oblečení, jsem našla v jeho kapse účtenku z restaurace v centru Prahy. Dvě večeře, láhev vína, datum – přesně v den, kdy jsem s Klárkou ležela na JIPce. V tu chvíli mi to došlo. Nechtěla jsem tomu věřit, ale všechno do sebe zapadalo. Začala jsem ho sledovat. A pak jsem ji uviděla – Lucie, dvacetiletá studentka, kterou poznal na nějakém firemním večírku. Byla krásná, mladá, plná života. Přesně to, co já už dávno nebyla.

Když Klárka zemřela, Petr mi oznámil, že musí „na služební cestu“. Neřekl mi, kam jede, jen že se vrátí za pár dní. Věděla jsem, že lže. Věděla jsem, že jede s ní. Ale neměla jsem sílu se hádat. Pohřeb jsem zařídila sama. Všechno jsem vyřídila – rakev, květiny, parte, hudbu. Všechno, co měl dělat on. V den pohřbu jsem stála sama u hrobu, zatímco on si užíval luxusní hotel v Karlových Varech.

Po obřadu jsem se vrátila domů. Byt byl tichý, prázdný, plný Klárčiných hraček a jejího smíchu, který už nikdy neuslyším. Sedla jsem si na gauč a rozplakala se. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty noci, kdy jsem byla sama, na všechny ty lži, na všechny ty chvíle, kdy mě nechal v tom nejhorším. A rozhodla jsem se, že mu to nedaruju.

Začala jsem plánovat. Věděla jsem, že Petr má rád svůj klid, svůj komfort, svůj život bez komplikací. Věděla jsem, že jeho největší slabinou je jeho pověst a jeho práce – byl úspěšný advokát, měl spoustu klientů, kteří mu věřili. Věděla jsem, že kdyby se dozvěděli, co udělal, ztratí všechno. A tak jsem začala sbírat důkazy. Účtenky, zprávy, fotky. Všechno jsem si ukládala. Psala jsem si deník, kam jsem zaznamenávala každý jeho krok, každou jeho lež.

Když se Petr vrátil, tvářil se, jako by se nic nestalo. „Jak to šlo?“ zeptal se mě, jako by šlo o běžný den. „Pohřeb byl krásný,“ odpověděla jsem chladně. „Škoda, že jsi tam nebyl.“ Chvíli na mě koukal, pak jen pokrčil rameny a šel si otevřít pivo. V tu chvíli jsem věděla, že už ho nikdy nebudu milovat.

Začala jsem být odměřená, chladná. Přestala jsem vařit, přestala jsem prát jeho prádlo, přestala jsem se starat o jeho pohodlí. On si toho všiml, ale nic neříkal. Myslel si, že to přejde. Ale já jsem měla svůj plán. Po pár týdnech jsem mu oznámila, že chci rozvod. Nečekal to. „To myslíš vážně?“ vyjel na mě. „Po tom všem, co jsme spolu prožili?“

„Po tom všem, co jsi mi udělal,“ odpověděla jsem. „Nechci s tebou už nikdy nic mít.“

Začal se hádat, vyhrožovat, prosit. Ale já byla neoblomná. Ukázala jsem mu všechny důkazy, které jsem měla. „Jestli mi nebudeš vycházet vstříc, pošlu to tvým klientům. Všichni se dozví, co jsi zač.“ Věděl, že nemá šanci. Souhlasil s rozvodem, nechal mi byt, auto, všechno. Odešel s jedním kufrem a s Lucií, která ho po pár měsících stejně opustila.

Zůstala jsem sama. Bylo to těžké, každý den jsem bojovala s bolestí, se vzpomínkami, s prázdnotou. Ale věděla jsem, že jsem udělala správnou věc. Petr mi občas psal, prosil mě o odpuštění, chtěl se vrátit. Ale já už jsem ho nikdy nechtěla vidět. Věděla jsem, že kdybych mu odpustila, zradila bych sama sebe i Klárku.

Dnes, když jdu kolem hřbitova, vždycky se zastavím u Klárčina hrobu. Povídám si s ní, vyprávím jí, co je nového. Vím, že by byla pyšná, že jsem se postavila za nás obě. A někdy se ptám sama sebe: Proč lidé utíkají, když je nejvíc potřebujeme? A proč je tak těžké odpustit těm, kteří nám nejvíc ublížili? Co byste udělali vy na mém místě?