Mezi řetězy rodiny: Cena mlčení

„Petře, už zase volají. Co jim mám říct tentokrát?“ šeptám do ticha našeho bytu, zatímco v ruce svírám mobil, který vibruje jako šílený. Petr sedí na pohovce, hlavu v dlaních, a já vidím, jak se mu napínají svaly na krku. „Řekni jim, že teď nemůžeme. Že máme taky svoje starosti,“ odpovídá unaveně, ale oba víme, že to stejně neřeknu. Nikdy to neřeknu.

Moje jméno je Lucie Novotná a už pět let jsem vdaná za Petra. Když jsme se poznali, byl to nejšťastnější člověk na světě. Smál se, plánoval, chtěl rodinu. Jenže od chvíle, kdy jsme se vzali, se jeho rodiče stali stínem, který nás pronásleduje na každém kroku. Každý měsíc volají s novou prosbou – někdy je to rozbitá pračka, jindy nedoplatek za elektřinu, pak zase „nečekané“ výdaje na auto. A Petr? Ten nikdy neřekne ne.

Pamatuji si první Vánoce v našem bytě. Byli jsme šťastní, měli jsme malý stromeček a pod ním pár dárků. Najednou zazvonil telefon. „Petře, potřebujeme půjčit deset tisíc. Jinak nám odpojí plyn,“ ozvalo se z reproduktoru. Petr se na mě podíval omluvně a já jen kývla. Bylo mi ho líto. Ale od té doby se to stalo pravidlem.

Začalo to být horší, když jsem otěhotněla. Najednou jsme museli šetřit na kočárek, na výbavičku, na všechno možné. Ale jeho rodiče měli vždycky přednost. „Jsou to přece naši rodiče,“ říkal Petr tiše, když jsem mu jednou vyčetla, že nemáme ani na nové boty pro mě. „A co my? My nejsme rodina?“ vybuchla jsem tehdy poprvé. On jen sklopil oči.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a počítala poslední stokoruny v peněžence. Malý Matěj spal v ložnici a Petr byl ještě v práci. Znovu zazvonil telefon – jeho matka. „Lucko, prosím tě, můžeš Petrovi říct, že potřebujeme peníze na léky? Já už fakt nevím, kde je vzít.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč vždycky volají mně? Proč si nemůžou najít jinou cestu?

Když se Petr vrátil domů, byla jsem rozhodnutá. „Musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. „Takhle to dál nejde. Nemáme nic pro sebe, všechno dáváme jim.“

Petr se posadil naproti mně a dlouho mlčel. „Já vím,“ řekl nakonec tiše. „Ale oni jsou sami. Táta je nemocný a máma to sama nezvládá.“

„A co my? My jsme taky sami! Potřebuju tě! Matěj tě potřebuje! Nemůžeme pořád žít jen pro ně!“ slzy mi tekly po tváři a hlas se mi třásl.

Petr vstal a objal mě. „Já nevím, co mám dělat,“ šeptal zoufale.

Od té doby jsme spolu skoro nemluvili o ničem jiném než o penězích a jeho rodičích. Každý měsíc stejný scénář: telefonát, prosba o peníze, hádka, ticho.

Jednou jsem šla s Matějem na hřiště a potkala tam sousedku Janu. „Vypadáš unaveně, Lucko,“ poznamenala starostlivě.

„To víš… rodina,“ usmála jsem se nuceně.

„Tchánovci?“ zeptala se přímo.

Přikývla jsem a najednou se mi chtělo všechno vyklopit. Jana mě vyslechla a pak řekla: „Víš, že nejsi jediná? Moje kamarádka to měla podobně. Nakonec musela udělat tlustou čáru.“

„A jak?“ ptala jsem se zoufale.

„Prostě řekla dost. Buď bude žít svůj život, nebo zůstane navždy v jejich stínu.“

Celou cestu domů mi její slova zněla v hlavě.

Večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Petr přišel později než obvykle a vypadal ještě unavenější než jindy.

„Petře…“ začala jsem opatrně.

„Já vím, co chceš říct,“ přerušil mě smutně. „Dneska mi volal táta. Potřebují další peníze.“

„A co jsi jim řekl?“

„Že už nemůžeme.“

Zůstala jsem na něj zírat v němém úžasu.

„Byl na mě hrozně zlý,“ pokračoval Petr tiše. „Řekl mi, že jsem špatný syn.“

Objala jsem ho pevněji než kdy dřív.

Další dny byly těžké. Jeho rodiče nám přestali volat úplně. Petr byl smutný, ale zároveň jako by z něj spadl obrovský kámen.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Matěj si hrál na koberci.

„Myslíš, že jsme udělali správně?“ zeptal se Petr tiše.

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době jsem cítila klid.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale poprvé mám pocit, že žijeme svůj život.“

Někdy si říkám – kolik toho musí člověk vydržet kvůli rodině? A kdy už je čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?