Mezi dvěma otci: Moje volba v nejdůležitější den mého života

„Musíš si vybrat, Aničko. Nemůžeš tam jít s oběma.“ Mamin hlas se mi zarývá do hlavy jako ledová jehla. Sedím na posteli v dětském pokoji, který už dávno není dětský, a dívám se na svatební šaty pověšené na skříni. Všechno je připravené – dort, hosté, květiny. Jen já nejsem připravená.

„Proč to po mně chceš?“ šeptám a v očích mě pálí slzy. „Proč to musí být takhle?“

Maminka si sedne vedle mě a pohladí mě po vlasech. „Protože oba tě milují. Ale oba čekají, že si vybereš. A já… já už to za tebe rozhodnout nemůžu.“

Zavírám oči a představuji si jejich tváře. Táta Petr – můj biologický otec, který zmizel, když mi bylo pět. Pamatuju si jeho smích, jak mě houpal na houpačce v parku na Letné. Pak jednoho dne prostě nebyl. Maminka mi řekla, že musel odejít za prací do Německa. Roky jsem čekala na pohlednici, na telefonát, na cokoliv. Nic nepřišlo.

A pak je tu táta Honza. Přišel do našeho života, když mi bylo osm. Neuměl zaplétat copánky a neuměl vařit palačinky jako Petr, ale byl tam. Když jsem měla horečku, seděl u mé postele celou noc. Když jsem poprvé dostala pětku z matiky, šel se mnou za učitelkou a vysvětloval jí, že jsem jen nervózní. Nikdy mi neřekl „nejsem tvůj táta“. Nikdy mi to nedal pocítit.

A teď… Petr se vrátil. Po dvaceti letech. Stojí v našem obýváku, v ruce kytici růží a v očích výčitky i naději. „Chtěl bych tě vést k oltáři, Aničko,“ řekl mi včera večer. „Jsem tvůj táta.“

Honza mlčí. Sedí na zahradě a kouří jednu cigaretu za druhou. Vím, že ho to bolí.

„Mami,“ vzlykám, „co když si vyberu špatně? Co když někomu ublížím?“

„Někdo bude vždycky zraněný,“ šeptá maminka. „Ale musíš být upřímná sama k sobě.“

Noc je dlouhá. Slyším tikot hodin a v hlavě mi běží vzpomínky jako film: první školní den, jak mě Honza držel za ruku; Vánoce, kdy Petr poslal balíček s německými čokoládami; maturita, kde stál Honza v první řadě a tleskal nejhlasitěji.

Ráno přichází příliš brzy. Jdu do kuchyně a najdu tam oba – Petra i Honzu. Sedí naproti sobě, mezi nimi hrnek kávy a ticho husté jako mlha.

„Aničko,“ začne Petr a jeho hlas se třese, „vím, že jsem ti ublížil. Vím, že jsem tu nebyl, když jsi mě potřebovala. Ale chtěl bych ti to aspoň trochu vynahradit.“

Honza se na něj podívá a pak na mě. „Nemusíš nic vynahrazovat,“ řekne tiše. „Anička ví, kdo tu byl.“

„To stačí!“ vykřiknu a rozpláču se. „Já vás oba miluju! Proč to musí být soutěž? Proč nemůžu mít dva otce?“

Petr vstane a obejme mě. Jeho objetí je cizí a známé zároveň. „Promiň mi to všechno,“ šeptá.

Honza se zvedne a položí mi ruku na rameno. „Aničko, rozhodni se podle sebe. Já tě budu mít rád vždycky.“

Sedím mezi nimi a cítím se roztržená napůl.

Svatba začíná za hodinu. Stojím před zrcadlem ve svatebních šatech a dívám se sama sobě do očí. Kdo jsem? Dcera muže, který odešel? Nebo dcera muže, který zůstal?

Když přijde čas odchodu do kostela, vezmu do ruky mobil a napíšu zprávu: „Tati Honzo, můžeš mě odvést k oltáři?“ Pak se nadechnu a napíšu druhou: „Tati Petře, prosím přijď do kostela – chci tě vidět v první řadě.“

Když stojím před oltářem a Honza mě vede uličkou, vidím Petra v první lavici – má slzy v očích a usmívá se skrz bolest i pýchu.

Po obřadu za mnou Petr přijde a obejme mě: „Děkuju ti za tu šanci být aspoň dneska součástí tvého života.“

Honza mě políbí na čelo: „Jsem na tebe pyšný.“

A já stojím mezi nimi – mezi dvěma otci, dvěma světy – a přemýšlím: Je rodina to, co nám dá krev? Nebo to, co nám dá lásku?

Co byste udělali vy? Jak byste si vybrali mezi dvěma lidmi, kteří vás každý jinak milují?