Mezi čtyřmi stěnami: Jak jsem přežila život s tchyní a tchánem

„Petro, už jsi umyla ty hrnce? Včera jsi je nechala ve dřezu,“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který jsem už dávno přestala vnímat jako laskavý. Stála jsem v koupelně, ruce zabořené do prádla, a v hlavě mi hučelo. Bylo půl sedmé ráno a já už měla chuť utéct z domu.

Když jsme se s Honzou brali, sliboval mi, že to bude jen na chvíli. „Maminka nám pomůže, než si něco najdeme,“ říkal tehdy. Jenže v Praze je všechno drahé a hypotéky nedostupné. Tak jsme zůstali v domě jeho rodičů v Modřanech. Dům je velký, ale soukromí v něm není žádné. Každý den začíná stejně – s výčitkami, pohledy a radami, o které jsem nikdy nestála.

Tchyně, paní Jarmila, je žena, která má ráda pořádek. Ale její představa pořádku je jiná než moje. Když jsem jednou nechala utěrku na stole, našla jsem ji za hodinu složenou na mé posteli s poznámkou: „Tady to nepatří.“ Tchán, pan Karel, je tišší, ale jeho mlčení je někdy horší než slova. Když večer sedím u televize a slyším jeho povzdech, vím přesně, co si myslí: že bych měla být někde jinde nebo dělat něco užitečnějšího.

Honza se snaží být prostředníkem. „Maminka to nemyslí zle,“ říká mi často. Ale já vím své. Každý den je boj o kousek prostoru – o poličku v lednici, o právo pustit si rádio v kuchyni, o možnost pověsit si vlastní ručník do koupelny. Nejhorší jsou víkendy. To přijde i Honzova sestra Lenka s dětmi. Dům je plný křiku, smíchu a chaosu. A já? Já se cítím jako host ve vlastním životě.

Jednou večer jsem seděla na schodech a brečela do telefonu své kamarádce Martině. „Já už to nezvládám,“ šeptala jsem. „Všechno mi vadí – i to, jak Jarmila krájí cibuli.“ Martina se smála: „To je klasika! Ale musíš si dupnout.“ Jenže jak? Když jsem jednou zkusila říct Jarmile, že bych ráda víc soukromí, odpověděla: „To jsi měla vědět dřív, než ses k nám nastěhovala.“

Začala jsem mít pocit, že se ztrácím. Přestala jsem zvát kamarády domů – vždycky někdo poslouchal za dveřmi nebo komentoval naše rozhovory. Přestala jsem vařit svoje oblíbená jídla – Jarmila měla vždycky připomínky: „Tohle Honza nikdy nejedl.“ Přestala jsem si kupovat květiny do pokoje – stejně by mi je někdo přesunul na chodbu.

Jednoho dne přišla hádka. Bylo to kvůli pračce. Jarmila mi vyčetla, že peru moc často a plýtvám vodou. „Za našich časů jsme prali jednou týdně!“ křičela. Já už to nevydržela: „Ale já nejsem vy! Já mám jiný život!“ Honza stál mezi námi a nevěděl, co říct. Tchán odešel na zahradu a zabouchl za sebou dveře tak silně, až se zatřásla okna.

Po té hádce bylo pár dní ticho. Nikdo se mnou nemluvil. Cítila jsem se jako vetřelec. Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla tramvají za plotem. Přemýšlela jsem, jestli mám odejít – jestli mám sbalit kufr a začít znovu někde jinde. Ale kde? S Honzou jsme neměli peníze na vlastní byt. A on? Ten pořád doufal, že se to nějak uklidní.

Jednou v noci jsem slyšela Jarmilu plakat v kuchyni. Šla jsem tam potichu a viděla ji sedět u stolu s hlavou v dlaních. Najednou mi došlo, že i ona je vlastně nešťastná. Že i ona přišla o svůj klid a svůj svět. Sedla jsem si naproti ní a chvíli jsme mlčely.

„Petro,“ řekla nakonec tiše, „já jen nechci přijít o syna.“

„A já nechci přijít o sebe,“ odpověděla jsem.

Byl to první upřímný rozhovor za celé ty roky. Od té doby jsme spolu začaly víc mluvit – ne vždycky to bylo snadné, ale aspoň jsme se snažily chápat jedna druhou.

Dnes už vím, že život pod jednou střechou s rodiči partnera není pro každého. Je to zkouška trpělivosti i lásky – ke druhým i k sobě samé.

Někdy si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi rodinnou soudržností a vlastním štěstím? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?