Matka, peníze a láska: Když svatební dar rozdělí rodinu

„Tohle je všechno?“ ozvalo se tiše, ale jasně, když jsem předávala obálku s penězi své dceři Lucii v den její svatby. Stála přede mnou v bílých šatech, oči plné očekávání, a já najednou cítila, jak se mi podlamují kolena. Všichni kolem nás slavili, smáli se a tleskali, ale tahle jediná věta mi zněla v hlavě jako siréna.

„Cože?“ zašeptala jsem, doufajíc, že jsem se přeslechla. Lucie se na mě podívala s pohledem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla – byl v něm smutek, zklamání a možná i trochu pohrdání. „Myslela jsem, že mi dáte víc. Vždyť jste rodiče.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechno, co jsem pro ni za těch dvacet pět let udělala – všechny ty noci bez spánku, všechny ty starosti, když byla nemocná, všechny ty chvíle, kdy jsem šetřila na její kroužky místo nových bot pro sebe – to všechno se mi najednou zdálo zbytečné. Byla jsem pro ni jen číslo na účtu?

Můj manžel Petr stál opodál a tvářil se, jako by nic neslyšel. Později mi řekl: „Nech to být, Lucka je nervózní. Je to její velký den.“ Ale já věděla, že to není jen o nervozitě. Něco mezi námi prasklo.

Po svatbě jsme se s Petrem doma pohádali. „Měli jsme jí dát víc,“ tvrdil. „Vždyť jsme si mohli něco půjčit.“

„A proč bychom měli? Máme hypotéku, splácíme auto, šetříme na opravu střechy! A ona má pocit, že jsme jí dali málo? Vždyť jsme jí dali víc než polovina hostů!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Petr jen pokrčil rameny a odešel do ložnice. Zůstala jsem v kuchyni sama s pocitem viny a vzteku zároveň. V hlavě mi běžely vzpomínky na Lucčino dětství – jak jsme spolu pekly perníčky na Vánoce, jak jsem jí četla pohádky před spaním, jak mě objímala, když měla strach ze tmy. Kde se to pokazilo?

Další dny byly plné ticha. Lucie nám nevolala. Já jsem jí taky nepsala. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem, jestli je chyba ve mně. Možná jsem jí měla víc vysvětlovat, jak těžké je vydělat peníze. Možná jsme ji rozmazlili. Možná jsme jí měli dát víc lásky – nebo víc peněz?

Jednoho dne mi zavolala moje sestra Jana. „Slyšela jsem od Lucie, že jste jí dali málo peněz na svatbu,“ začala bez pozdravu.

„A co je komu do toho?“ vybuchla jsem.

„Víš, dneska je to jinak,“ pokračovala Jana klidně. „Děti mají jiné představy. Všichni dávají statisíce…“

„Ale my nejsme všichni! My jsme my! A já už nevím, co je správné!“ rozplakala jsem se do telefonu.

Jana mlčela a pak tiše řekla: „Možná byste si to měli vyříkat. Jinak o ni přijdeš.“

Celý večer jsem přemýšlela nad tím, co řekla. Opravdu bych mohla přijít o vlastní dceru kvůli penězům? Ale copak to není absurdní?

Za týden přišla Lucie na návštěvu. Seděla u stolu, ruce složené v klíně, oči upřené do hrníčku s čajem.

„Mami… promiň,“ začala tiše. „Já vím, že jste mi dali všechno, co jste mohli. Jenže… všichni kolem mě dostali tolik peněz… Připadala jsem si méněcenná.“

„Lucko,“ vzdychla jsem a chytila ji za ruku. „Já tě mám ráda víc než cokoliv na světě. Ale nejsme bohatí. Dali jsme ti všechno – nejen peníze.“

Lucie se rozplakala a objala mě. „Já vím… Omlouvám se… Jenom jsem chtěla mít pocit, že na mě myslíte.“

Objímaly jsme se dlouho a já cítila úlevu i bolest zároveň. Uvědomila jsem si, že tahle doba je jiná – že děti často měří lásku podle toho, kolik dostanou peněz nebo darů. Ale taky jsem pochopila, že někdy stačí málo – upřímný rozhovor, objetí – aby se mosty zase začaly stavět.

Od té doby se snažím být k Lucii otevřenější a mluvit s ní o všem – i o penězích. Není to jednoduché. Občas mám pocit, že žijeme každý v jiném světě. Ale nevzdávám to.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné v dnešní době vychovat dítě tak, aby si vážilo lásky víc než peněz? Nebo už jsme tuhle bitvu dávno prohráli?