„Martine, jsem v Brně. Děti jsou u tvojí mamky. Prosím, odpusť mi a pochop!“

„Martine, jsem v Brně. Děti jsou u tvojí mamky. Prosím, odpusť mi a pochop!“ Ten vzkaz jsem psala s třesoucíma se rukama, s očima plnýma slz a srdcem, které bušilo jako o závod. Věděla jsem, že tohle není fér. Ale bylo to poprvé za posledních osm let, co jsem myslela jen na sebe.

V kuchyni voněla káva, kterou jsem už nestihla vypít. V obýváku ležely rozházené hračky a na stole se kupily nevyřízené složenky. Děti ještě spaly, když jsem je v pyžamech naložila do auta a odvezla k Martinově mamce do Líšně. „Mami, kam jedeme?“ ptala se malá Anička ospale. „Za babičkou,“ odpověděla jsem a snažila se, aby mi nepopraskal hlas.

Když jsem pak seděla ve vlaku do Brna, dívala jsem se z okna na krajinu a poprvé po letech jsem necítila vinu. Jen úlevu. V hlavě mi běžely všechny ty dny, kdy jsem byla jen stínem sama sebe. Ráno vstát, připravit snídani, obléct děti, vypravit je do školy a školky, pak rychle do práce na půl úvazku, po práci nakoupit, vyzvednout děti, uvařit večeři, vyprat prádlo… a večer padnout do postele s pocitem, že jsem zase nic nestihla.

Martin? Ten si vždycky našel důvod, proč zůstat déle v práci nebo jít na pivo s klukama. „Potřebuju si odpočinout,“ říkal. A já? Kdy jsem si naposledy odpočinula já? Kdy mi někdo poděkoval za to, že všechno držím pohromadě?

V Brně jsem vystoupila na hlavním nádraží a chvíli jen stála mezi lidmi. Nikdo mě tu neznal. Byla jsem najednou volná. Zamířila jsem do kavárny na České a objednala si dort a cappuccino – sama pro sebe! Seděla jsem u okna a pozorovala ruch města. Přemýšlela jsem, co budu dělat dál.

Telefon mi vibroval v kapse. Martin volal už potřetí. Nezvedla jsem to. Místo toho jsem napsala kamarádce Lence: „Jsem v Brně. Potřebuju být chvíli sama.“ Odpověděla hned: „Přijď ke mně. Mám víno.“

U Lenky doma jsme seděly dlouho do noci. „Víš, že tě chápu,“ řekla mi tiše. „Taky mám někdy chuť prostě zmizet.“ Povídaly jsme si o všem – o dětech, o mužích, o snech, které jsme kdysi měly. „Pamatuješ, jak jsi chtěla být herečka?“ zeptala se Lenka s úsměvem. Přikývla jsem a rozbrečela se.

Druhý den ráno mi Martin poslal zprávu: „Kde jsi? Co mám říct dětem?“ Najednou mě bodlo u srdce. Co když jim ublížím? Co když už nikdy nebudu dobrá máma? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v kuchyni a brečela do hrnku s čajem.

Rozhodla jsem se zůstat v Brně ještě jeden den. Prošla jsem si Špilberk, seděla na Petrově a dívala se na město pod sebou. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak moc jsem se změnila. Kde je ta veselá holka z gymplu? Kde je ta žena, která měla sny?

Večer mi volala Martinova mamka: „Martino, co se děje? Děti jsou smutné.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že potřebuju čas pro sebe. „To chápu,“ řekla tiše. „Ale vrať se brzy.“

Když jsem se třetí den vracela domů, měla jsem strach. Co mě čeká? Martin seděl v kuchyni s hlavou v dlaních. Děti běžely ke mně a objaly mě tak silně, až mi vyhrkly slzy.

Večer jsme s Martinem seděli naproti sobě u stolu. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se tiše.

„Protože už nemůžu dál,“ odpověděla jsem upřímně. „Jsem unavená z toho být pořád jen máma a služka. Potřebuju být zase i žena.“

Chvíli bylo ticho.

„A co mám dělat já?“ zeptal se zoufale.

„Pomáhej mi víc. Buď tu pro mě i pro děti. Nechci být na všechno sama.“

Nevím, jestli to pochopil úplně. Ale něco se změnilo. Začal víc pomáhat doma i s dětmi. Občas mi přinese kytku nebo vezme děti ven, abych měla chvíli pro sebe.

Není to dokonalé. Někdy mám pořád chuť utéct. Ale už vím, že nejsem jen matka a manželka – že mám právo být i sama sebou.

A tak se ptám: Kolik z vás už někdy chtělo prostě zmizet? A kolik z vás to opravdu udělalo?