Mami, letos na Vánoce nepřijedu… – Příběh české matky mezi osaměním a nadějí

„Mami, letos na Vánoce nepřijedu…“ Zpráva od mé nejmladší dcery Elišky mi blikla na displeji mobilu právě ve chvíli, kdy jsem v kuchyni míchala těsto na vanilkové rohlíčky. Ruce se mi rozklepaly, mouka se rozprášila po lince a já jen zírala na ta slova, která mě bodla přímo do srdce.

„To snad není možné,“ zašeptala jsem do prázdného bytu. V hlavě mi hned začaly vířit vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem pro děti dělala první poslední. Vždycky jsem si říkala, že až budou dospělé, budou se ke mně rády vracet. Ale teď? Teď je pro ně návštěva u mámy spíš povinnost než radost.

Telefon jsem položila na stůl a chvíli jen seděla v tichu, které bylo najednou až nesnesitelné. Z kuchyně vonělo cukroví, v obýváku svítila malá blikající světýlka na umělém stromečku, který jsem si koupila sama před třemi lety, když mi poprvé nikdo z dětí neslíbil, že přijede na Štědrý den.

Zvedla jsem se a šla k oknu. Venku padal sníh a mezi paneláky pobíhaly děti v kulichách. Slyšela jsem jejich smích a najednou mě přepadla taková závist, až mě to zabolelo. Proč já nemůžu mít doma takový smích? Proč moje děti už nechtějí být se mnou?

Zazvonil telefon. Tentokrát to byl můj syn Petr. „Ahoj mami, hele, letos to fakt nedáme. Máme s Markétou moc práce a malá je pořád nemocná…“ Jeho hlas zněl unaveně a trochu otráveně, jako by čekal, že začnu vyčítat. Ale já už neměla sílu ani na slzy.

„To je v pořádku, Petře,“ řekla jsem tiše. „Hlavně ať jste zdraví.“

„Díky, mami. Pošlu ti aspoň fotky malé pod stromečkem.“

Fotky… Fotky místo objetí, místo společné večeře, místo smíchu u stolu. Zavěsila jsem a vrátila se do kuchyně. Těsto už bylo tvrdé a studené. Stejně jako moje srdce.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Petr malý kluk a běhal po bytě s rozbitým autíčkem v ruce. „Mami, opravíš mi to?“ ptal se tehdy s důvěrou v očích. A já vždycky opravila všechno – hračky, rozbité koleno i jeho první zlomené srdce.

Teď už ale nemůžu opravit to nejdůležitější – naši rodinu.

Večer jsem si sedla k televizi a pustila pohádku, kterou jsme kdysi sledovali všichni spolu. Snažila jsem se nevnímat ticho kolem sebe. Ale stejně jsem slyšela jen tikot hodin a občasné bouchání dveří od sousedů.

Druhý den ráno jsem šla do obchodu pro máslo. Ve frontě přede mnou stála starší paní s berlí a povídala si s prodavačkou o tom, jak se těší na vnoučata. „Přijedou všichni,“ chlubila se pyšně. „Bude nás plný byt!“ Usmála jsem se na ni a v duchu jí záviděla.

Cestou domů jsem potkala sousedku Janu. „Lucie, co budete dělat na Vánoce?“ zeptala se mile.

„Asi budu sama,“ přiznala jsem popravdě.

„To ne! Přijďte k nám! Máme velký stůl a místa dost.“

Poděkovala jsem jí, ale věděla jsem, že bych mezi její rodinou byla jen cizí. Cizí mezi lidmi, kteří si navzájem patří.

Večer mi zavolala prostřední dcera Katka. „Mami, promiň, letos to fakt nevyjde… Máme s Tomášem krizi a já nevím, jestli vůbec budeme spolu.“ Její hlas zněl zlomeně.

„Kdybys chtěla přijít jen ty…“ nabídla jsem opatrně.

„Nechci tě zatěžovat svými problémy,“ odmítla rychle.

„Ale vždyť jsi moje dcera…“ zašeptala jsem do prázdna poté, co zavěsila.

Seděla jsem dlouho do noci u stolu a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vždyť jsem jim dávala všechno – čas, lásku, podporu. Nikdy jsem si nestěžovala, když byl manžel věčně v práci nebo když jsme neměli peníze na dovolenou u moře jako ostatní rodiny ze školy.

Vzpomněla jsem si na poslední společné Vánoce před pěti lety. Byli jsme všichni pohromadě, smáli jsme se u stolu a zpívali koledy. Tehdy ještě Eliška tajně schovávala pod polštářem dopis pro Ježíška a Petr s Katkou se hádali o poslední kousek cukroví.

Teď mám pocit, že mi zbyly jen ty vzpomínky.

Třetí adventní neděli jsem šla zapálit svíčku na hřbitov za rodiči. Seděla jsem u jejich hrobu a šeptala jim o svých trápeních. „Mami, tati… proč je to tak těžké? Proč děti zapomínají?“

Když jsem se vracela domů, potkala mě sousedka Jana znovu. „Lucie, opravdu nechcete přijít? Bude tam i moje sestra Alena – taky je sama.“

Tentokrát jsem kývla. Možná bych měla zkusit být mezi lidmi, i když nejsou moji.

Na Štědrý den jsem si oblékla svůj nejlepší svetr a vzala krabičku cukroví pro Janu. U nich doma bylo živo – smáli se, zpívali koledy a děti pobíhaly kolem stromečku. Chvíli jsem jen stála ve dveřích a pozorovala tu radost.

Alena seděla v koutě a usmívala se na mě: „Taky vám chybí vaše děti?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem a najednou mi bylo o něco lehčeji – nebyla jsem jediná.

Večer jsme si připily na zdraví a já poprvé po letech cítila vděčnost za to málo, co mám – za laskavost cizích lidí i za vzpomínky na lepší časy.

Když jsem se vracela domů do svého tichého bytu, našla jsem ve schránce pohled od Elišky: „Mami, promiň… Příští rok přijedu určitě.“

Sedla jsem si ke stolu s hrnkem čaje a dívala se z okna na padající sníh. Možná je samota někdy méně bolestivá, když víte, že nejste jediní…

Možná bych měla začít hledat štěstí i jinde než jen ve vzpomínkách na rodinu? Co myslíte vy – dá se naučit být šťastný i bez těch nejbližších?