Máma prodala dům za mými zády: Věřila jsem jí, ale všechno se změnilo během jediné chvíle

„To nemyslíš vážně, mami! Jak jsi to mohla udělat?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi slzy stékaly po tvářích. Stála jsem na zastávce tramvaje v Nuslích, v ruce igelitku s nákupem a v hlavě mi hučelo. Právě mi máma oznámila, že prodala náš rodinný dům v Hradci Králové – ten dům, kde jsem vyrostla, kde jsme s tátou malovali stěny na žluto a kde jsme s babičkou pekly vánočku. Vždycky říkala, že dům bude jednou můj. „Neboj se, Jitko, všechno bude tvoje. Jsi jediná dcera, komu jinému bych to dala?“ opakovala mi odjakživa. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

„Musela jsem to udělat. Potřebovala jsem peníze. Ty to nechápeš,“ odpověděla máma unaveným hlasem. „A co já? Co Anička? Kam teď půjdeme na prázdniny? Kde budeme slavit Vánoce?“ ptala jsem se zoufale. Máma mlčela. Slyšela jsem jen její tiché vzlyky.

Celý život jsem jí věřila. Táta zemřel, když mi bylo patnáct, a od té doby jsme byly jen my dvě – já a máma. Všechno jsme zvládaly spolu. Když jsem se rozvedla s Petrem a zůstala sama s malou Aničkou, máma byla jediná, kdo mě podržel. „Neboj se, Jitko, vždycky tu pro tebe budu,“ říkala mi, když jsem brečela do polštáře v jejím starém pokoji.

Jenže teď… Teď jsem stála na ulici a cítila se jako cizinec ve vlastním životě. Dům byl prodaný. Cizím lidem. Bez mého vědomí. Bez jediné zmínky. „Proč jsi mi to neřekla?“ šeptala jsem do telefonu. „Bála jsem se, že bys mě nenáviděla,“ odpověděla tiše.

Začalo mi docházet, že všechno bylo jinak, než jsem si myslela. Máma měla poslední dobou divné chování – často byla nervózní, vyhýbala se rozhovorům o penězích a o domě. Myslela jsem si, že je to kvůli zdraví nebo stáří. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohla udělat něco takového.

Když jsem přijela do Hradce Králové o víkendu, dům už byl prázdný. Na zahradě stála dodávka a dva mladí muži vynášeli poslední krabice. „Promiňte, kdo jste?“ zeptala jsem se jednoho z nich. „My jsme Novotní, koupili jsme tenhle dům minulý týden,“ odpověděl s úsměvem a podal mi ruku. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena.

V tu chvíli přijela máma. Vystoupila z auta a tvářila se provinile. „Jitko, pojď dovnitř,“ řekla tiše a vedla mě do kuchyně – do místnosti, kde jsme tolikrát seděly u čaje a řešily všechny trable světa.

„Mami, proč? Vždyť jsi mi slíbila…“ začala jsem znovu.

„Já vím,“ přerušila mě a rozplakala se. „Ale já už nemohla dál. Měla jsem dluhy kvůli tomu podnikání s paní Holubovou – víš přece, jak jsme chtěly otevřít tu kavárnu? Všechno šlo do háje. Banka mi hrozila exekucí. Nechtěla jsem tě zatěžovat dalšími problémy…“

Seděla jsem tam v šoku a poslouchala její přiznání. Všechno bylo najednou jasné – její tajemství, její úzkosti, její neustálé telefonáty s právníkem… Ale proč mi nic neřekla? Proč mě nepožádala o pomoc?

„Mami, vždyť jsme rodina! Proč jsi mi nevěřila?“ vyhrkla jsem.

„Chtěla jsem tě ochránit,“ šeptla máma a sklopila oči.

Doma v Praze jsem pak celé týdny nemohla spát. Anička se mě pořád ptala: „Mami, kdy zase pojedeme k babičce na zahradu?“ A já nevěděla, co jí mám říct. S mámou jsme spolu skoro nemluvily – každá jsme si nesly svůj díl bolesti.

Začali jsme se hádat kvůli každé maličkosti – kvůli tomu, kdo koupí Aničce nové boty do školy, kvůli tomu, kdo zaplatí opravu auta… Všechno bylo najednou těžké a dusivé.

Jednou večer mi máma zavolala: „Jitko, můžu přijít?“ Souhlasila jsem neochotně.

Seděla u mě v kuchyni a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvily otevřeně.

„Vím, že jsi na mě naštvaná,“ začala máma tiše. „Ale já už neměla jinou možnost. Všechno se mi rozpadlo pod rukama… A já nechtěla přijít i o tebe.“ Dívala se na mě s očima plnýma slz.

„Mami… já ti rozumím,“ řekla jsem nakonec po dlouhé chvíli ticha. „Ale bolí mě to. Ne kvůli domu… ale kvůli tomu, že jsi mi nevěřila natolik, abys mi řekla pravdu.“ Máma jen přikývla.

Od té doby se snažíme náš vztah pomalu opravovat – je to těžké a někdy mám pocit, že už nikdy nebude jako dřív. Ale aspoň víme, že už si nesmíme lhát.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Co je vlastně důležitější – dům nebo důvěra? Dá se vůbec něco takového odpustit? Co byste udělali vy na mém místě?