Máma mě zradila a vše odkázala bratrovi: Příběh, který jsem nikdy nechtěla zažít

„To není možné! To prostě nemůže být pravda!“ vykřikla jsem a papír v ruce se mi třásl. Notářka, paní Novotná, se na mě podívala s lítostí v očích, ale její hlas byl pevný: „Paní Dvořáková, závěť vaší maminky je platná. Veškerý majetek odkázala vašemu bratrovi.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Stála jsem v malé kanceláři na Smíchově, kde voněla káva a starý koberec pamatoval lepší časy. Vedle mě seděl můj bratr Petr, tvářil se kamenně a ani se na mě nepodíval. Vždycky byl tichý, uzavřený, ale nikdy bych nevěřila, že by byl schopný něčeho takového.

„Petře, věděl jsi o tom?“ zeptala jsem se tiše, hlas se mi zlomil. On jen pokrčil rameny a upřeně sledoval okno. „Maminka to tak chtěla,“ řekl bez emocí.

Vzpomněla jsem si na naše dětství v paneláku na Jižním Městě. Byli jsme nerozlučná dvojka – já starší sestra, on mladší bráška. Společně jsme stavěli bunkry z dek, hráli si na schovávanou v parku za domem a večer usínali u pohádek. Když nám bylo smutno, maminka nás objala a slíbila, že rodina je to nejdůležitější.

Ale pak přišla nemoc. Maminka začala hubnout, byla unavená a často plakala. Já se snažila pomáhat – vařila jsem jí čaj, chodila s ní k lékaři, zatímco Petr byl pořád pryč. Prý měl moc práce v autoservisu, ale já tušila, že se něčemu vyhýbá. Když maminka zemřela, byla jsem u ní. Držela jsem ji za ruku a šeptala jí do ucha, že ji miluju.

A teď? Teď tu stojím s prázdnýma rukama a srdcem plným hořkosti. Všechno – byt na Proseku, chalupa v Orlických horách i máminy šperky – všechno dostal Petr.

Doma jsem seděla u kuchyňského stolu a zírala na starou fotku – já s Petrem na houpačce, maminka za námi s úsměvem od ucha k uchu. Slzy mi stékaly po tváři a v hlavě mi vířily otázky: Proč? Co jsem udělala špatně? Proč mě maminka takhle potrestala?

Za pár dní mi zavolala teta Alena. „Lucko, slyšela jsem o té závěti… To je hrozné. Ale víš co? Přijeď ke mně na venkov, potřebuješ si odpočinout.“

Přijela jsem do jejího malého domku u Berouna a poprvé po dlouhé době jsem mohla dýchat. Teta mi vařila bylinkový čaj a poslouchala moje stesky. „Víš, tvoje maminka byla poslední dobou hodně ovlivněná Petrem,“ řekla opatrně. „On jí pořád něco šeptal do ucha… Prý že ty máš dost peněz od manžela a že on je chudák.“

Zamrazilo mě. Můj manžel Tomáš sice vydělával slušně jako programátor, ale nikdy jsme nebyli boháči. Všechno jsme si museli tvrdě odpracovat – hypotéka na byt, dvě děti na gymnáziu…

Začala jsem pátrat. Volala jsem máminým kamarádkám z práce, sousedce paní Konečné i starému známému z dětství. Všichni říkali totéž: Petr byl poslední rok u maminky pořád. Nosil jí nákupy, opravoval jí televizi… Ale taky ji prý často přesvědčoval, že já už ji nepotřebuju.

Jednou večer jsem se rozhodla Petrovi zavolat. „Petře, proč jsi to udělal? Proč jsi mamince lhal?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval jeho unavený hlas: „Lucko, ty jsi vždycky byla ta lepší. Všichni tě měli radši… Já chtěl aspoň jednou něco dostat.“

„Ale vždyť jsme byli rodina! Měli jsme si pomáhat!“ vykřikla jsem zoufale.

„Rodina…“ zasmál se hořce. „Kde byla rodina, když mě vyhodili ze školy? Když jsem neměl práci? Ty jsi měla svůj život… Já měl jen mámu.“

Zavěsil.

Seděla jsem dlouho v tichu a přemýšlela o jeho slovech. Možná měl pravdu – možná jsem byla příliš zahleděná do svého života a nevšimla si jeho bolesti. Ale to přece neomlouvá lež a zradu.

Začaly mi chodit dopisy od právníků – Petr chtěl po mně vrátit i staré rodinné fotografie a máminy knihy. Prý všechno patří jemu. S Tomášem jsme se kvůli tomu hádali – on chtěl bojovat u soudu, já už neměla sílu.

Jednou večer přišla dcera Anička domů uplakaná. „Mami, proč se s námi strejda nebaví? Ve škole se mi smáli, že jsme lakomí.“

Objala jsem ji a poprvé pocítila vztek místo smutku. „To není tvoje vina, Aničko. Někdy lidé dělají špatné věci i těm, které mají rádi.“

Čas plynul a já se snažila žít dál. Ale pokaždé když projdu kolem mámina bytu nebo vidím její oblíbenou květinu na zahradě, sevře se mi srdce.

Nedávno mi přišel dopis od Petra – krátký vzkaz: „Promiň.“ Nic víc.

Nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit. Nevím ani, jestli někdy pochopím mámino rozhodnutí.

Ale jedno vím jistě – rodina může být zdrojem největší radosti i nejhlubší bolesti.

A tak se ptám: Opravdu stojí majetek za to, abychom kvůli němu ztratili jeden druhého? Co byste udělali vy na mém místě?