Levnější je je neznat: Dovolená s rodinou mého muže

„To nemyslíš vážně, Honzo! Já tam prostě nepojedu!“ křičím na manžela, zatímco on už zase nervózně přešlapuje u dveří. V ruce drží mobil a na displeji svítí jméno jeho tety – Marcela. Ta Marcela, která nás loni pozvala na „rodinnou dovolenou snů“ do Chorvatska. Ta Marcela, kvůli které jsme se vrátili domů s prázdnou peněženkou a pocitem, že jsme byli jen levná pracovní síla na vaření a hlídání dětí.

„Jani, prosím tě, vždyť je to jen týden. Teta už všechno zařídila, prý to bude letos jiné,“ snaží se mě uklidnit Honza. Ale já vím své. Pamatuju si, jak jsme loni přijeli do apartmánu, kde bylo místo pro šest lidí, ale nás tam nakonec spalo dvanáct. Pamatuju si, jak jsem každý den vařila pro celou famílii guláš a smažené řízky, zatímco ostatní se váleli na pláži. Pamatuju si, jak nám teta na konci týdne spočítala „náklady“ a požádala nás o příspěvek, který byl vyšší než celý náš měsíční rozpočet na jídlo.

„Letos to bude jiné? A jak? Že mi tentokrát dovolí jít aspoň jednou k moři?“ vyletím ironicky. Honza se na mě dívá smutně, ale já vím, že v jeho rodině platí pravidlo: kdo neplave s proudem, je černá ovce. A já už mám těch jejich rodinných pravidel plné zuby.

„Jani, prosím…“ šeptne Honza a já vidím, jak moc ho to trápí. Vím, že nechce být mezi dvěma mlýnskými kameny – mnou a svou rodinou. Ale proč mám být vždycky ta, kdo ustoupí?

Vzpomínám si na loňské hádky. Na to, jak mě teta Marcela peskovala za to, že jsem koupila „příliš drahé“ rajčata na trhu. Na to, jak švagrová Lucie nechala našeho syna Filipa celý den u televize, protože „děti si mají hrát spolu“, zatímco její dcera řvala a rozbíjela hračky. Na to, jak tchyně Alena kritizovala můj bramborový salát a prohlásila, že „u nich doma by tohle nikdo nejedl“.

„Honzo, já už to prostě nedám. Minulý rok jsem si připadala jako služka. A ještě jsme se kvůli tomu zadlužili! Pamatuješ si vůbec, jak jsme museli půjčit od tvého bratra peníze na benzín domů?“

Honza mlčí. Vím, že má výčitky svědomí. Ale zároveň vím, že jeho rodina je pro něj všechno. Jeho otec zemřel před pěti lety a od té doby drží všichni pohromadě ještě víc než dřív. Jenže já už nemám sílu být ta hodná snacha.

Z kuchyně slyším Filipa: „Mami, pojedeme zase k moři? Já chci stavět hrady!“ Srdce mi sevře smutek. Pro něj bych udělala cokoliv. Ale nechci ho vystavovat dalšímu týdnu chaosu a napětí.

Večer sedíme s Honzou u stolu. On mlčí a já přemýšlím, jestli mám být upřímná až do morku kostí.

„Honzo… proč musíme pořád dělat všechno podle nich? Proč nemůžeme jet někam sami? Nebo aspoň s někým, kdo nás nebude využívat?“

Honza se na mě podívá a poprvé za dlouhou dobu vidím v jeho očích slzy.

„Já nevím… Bojím se jim říct ne. Vždycky jsem byl ten hodný synovec…“

Chvíli je ticho. Pak se ozve mobil – zpráva od Marcely: „Tak co? Mám vás zapsat? Letos je apartmán větší a každý si vaří sám.“

Ironicky se usměju: „To určitě.“

Rozhodnu se napsat Marcelu sama: „Děkujeme za pozvání, ale letos potřebujeme čas jen pro naši malou rodinu.“

Za pár minut mi přijde odpověď: „To mě mrzí. Ale chápu.“

Cítím úlevu i strach zároveň. Co když mě teď budou pomlouvat? Co když Honza přijde o kontakt s rodinou?

Druhý den volá tchyně Alena. „Jano, slyšela jsem, že letos nepojedete. To je škoda… Ale aspoň budeš mít klid od nás, co?“ Její hlas je ledový.

„Ano, potřebujeme si odpočinout,“ odpovím tiše.

Večer sedíme s Honzou na balkoně a poprvé po dlouhé době se cítím volná.

„Udělala jsem správně? Nebo jsem jen sobec?“ ptám se sama sebe i vás ostatní. Jak byste se rozhodli vy? Je lepší obětovat vlastní klid kvůli rodině, nebo si konečně stát za svým?