Květované šaty a slzy na maturitním plese: Příběh Anny Novotné

„To si snad děláš srandu, Anno! V těch šatech tam nemůžeš jít!“ křičela na mě máma, zatímco jsem stála před zrcadlem v našem malém bytě na pražském Žižkově. Květované šaty, které jsem si sama ušila podle střihu z Burdy, mi připadaly nádherné. Byly jiné než všechny ty třpytivé róby, které si holky půjčovaly v půjčovnách. Ale máma měla jiný názor. „Vypadáš jako z venkova! Co si o tobě pomyslí?“ Její hlas se mi zarýval do srdce jako jehly.

„Mami, já v nich chci jít. Jsou moje. A je mi jedno, co si kdo myslí,“ odpověděla jsem tiše, ale rozhodně. Táta jen mlčky seděl u stolu a listoval novinami. Věděla jsem, že by mě podpořil, ale od té doby, co přišel o práci v továrně, byl jako stín. Maturitní ples měl být mým velkým večerem. Tím, kdy konečně zazářím a ukážu všem, že i holka z paneláku může být krásná.

Když jsem přišla do školy, kde se ples konal, srdce mi bušilo až v krku. Kamarádka Jana mě objala: „Ty jsi nádherná! Kašli na ně.“ Ale už ve dveřích jsem slyšela šepot. „Podívej na ni, co to má na sobě?“ smála se Lucie s partou kolem sebe. Lucie byla vždycky ta oblíbená, krásná, s dokonalými rodiči a životem, který jsem si nikdy nemohla dovolit představit. Snažila jsem se nevnímat jejich pohledy a šla dál. Hudba hrála, světla blikala, ale já se cítila jako nahá.

Začal slavnostní nástup. Držela jsem se za ruku s Janou a snažila se usmívat. Ale Lucie si neodpustila poznámku: „Hele, Anno, kde jsi ty šaty koupila? U babičky na půdě?“ Její smích se rozléhal sálem a já cítila, jak mi hoří tváře. Učitelka češtiny, paní Dvořáková, se na mě povzbudivě usmála, ale já měla chuť utéct. Všichni se bavili, tancovali, fotili se. Já jen seděla u stolu a pozorovala, jak se Lucie točí v drahých šatech a všichni ji obdivují.

Když začala hrát moje oblíbená písnička, odhodlala jsem se jít na parket. Ale v tu chvíli mi někdo zezadu vylil na šaty sklenici limonády. „Promiň, to bylo omylem,“ zasmála se Lucie a její kamarádky se smály s ní. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Jana mě chtěla utěšit, ale já jen vyběhla ven. Venku pršelo. Stála jsem pod lampou, déšť mi stékal po tváři a mísil se se slzami. V hlavě mi zněla slova mámy, smích Lucie a ticho táty.

Najednou se otevřely dveře a vyběhl za mnou bratr Tomáš. „Ančo, nenech si to líbit. Jsi krásná, fakt. A jestli to někdo nevidí, je to jeho problém.“ Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že nejsem sama. Po chvíli přišla i Jana. „Pojď zpátky, prosím. Nenech jim to zkazit.“

Vrátila jsem se dovnitř. Šaty byly mokré a špinavé, ale už mi to bylo jedno. Když začala hrát poslední píseň večera, šla jsem na parket. Tančila jsem s Janou, Tomášem i paní Dvořákovou. A najednou jsem si uvědomila, že na Lucii a její partu už nikdo nekouká. Všichni se bavili, smáli a já byla šťastná. Ne kvůli šatům, ale kvůli lidem kolem sebe.

Když jsem přišla domů, máma mě objala. „Promiň, Anno. Byla jsem na tebe moc tvrdá. Jsi moje holka a jsem na tebe pyšná.“ Táta se usmál a poprvé po dlouhé době řekl: „Tohle je ta pravá Anna.“

Dnes, když se dívám na ty šaty, už nevidím jen látku a květiny. Vidím odvahu, bolest i sílu. A ptám se sama sebe: Proč je pro nás pořád tak důležité, co si o nás myslí ostatní? A proč někdy zapomínáme, že největší hodnotu má to, co máme v srdci?