Když vlastní děti prodávají domov: Příběh matky v ohrožení

„Mami, já už to takhle dál nemůžu. Potřebuju peníze. Prodám svou polovinu bytu.“

Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, která se neustále vrací a bodá mě do srdce. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Moje dcera Jana stála naproti mně, ruce založené na prsou, tvář tvrdá a neústupná. Vždycky byla tvrdohlavá, ale nikdy jsem si nemyslela, že by byla schopná udělat něco takového.

„Janičko, prosím tě, vždyť víš, že nemám kam jít. Ten byt je můj domov. Tady jsi vyrostla, tady jsme byli rodina…“

„Mami, já už nejsem dítě. Mám svoje problémy. Potřebuju začít znovu. A ty máš přece ještě bráchu, můžeš se domluvit s ním.“

Bratr. Petr. Ten se mnou už roky skoro nemluví. Od té doby, co jsem byt napsala napůl na něj a na Janu, se mezi nimi rozhostilo napětí. Petr mi nikdy neřekl do očí, že to považuje za nespravedlivé, ale cítila jsem to z každého jeho pohledu. A teď Jana prodává svou polovinu cizímu člověku.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely všechny možné scénáře. Co když nový majitel přijde a řekne mi, že mám odejít? Kam půjdu? Mám důchod sotva na nájem malého bytu někde na okraji Prahy. Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra v Motole, šetřila každou korunu, abych dětem mohla něco dát. A teď? Teď mám strach, že skončím na ulici.

Ráno jsem šla do obchodu pro rohlíky a mléko. Všichni sousedé mě zdravili jako obvykle, ale já měla pocit, že každý ví o mém trápení. Paní Novotná ze třetího patra se zastavila u výtahu: „Tak co, paní Hrdličková, jak se máte?“ Usmála jsem se a zalhala: „Ale dobře, děkuju.“ Uvnitř mě ale svíralo zoufalství.

Doma jsem si sedla ke stolu a začala psát dopis Janě. Chtěla jsem jí vysvětlit, jak moc mě její rozhodnutí bolí. Ale slova mi nešla přes ruku. Nakonec jsem papír zmuchlala a hodila do koše. Co bych jí vlastně napsala? Že mě zradila? Že ji pořád miluju, i když mě teď ničí?

O pár dní později přišel Petr. Bez ohlášení, jen tak zazvonil a stál ve dveřích s rukama v kapsách.

„Mami, slyšel jsem to od Jany,“ začal bez pozdravu.

„Ano,“ přikývla jsem tiše.

„Víš, že když to prodá někomu cizímu, můžeš mít problém. Nový majitel tě může vystrnadit.“

„Já vím,“ zašeptala jsem.

Petr si sedl ke stolu naproti mně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Možná bych mohl tu její polovinu koupit já. Ale nemám tolik peněz najednou.“

„A co mám dělat?“ ptala jsem se zoufale.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Ale měla jsi to rozdělit jinak.“

Ta věta mě bodla jako nůž. Vždyť jsem jen chtěla být spravedlivá! Chtěla jsem, aby měli oba stejné podmínky do života. Nikdy mě nenapadlo, že by jeden z nich mohl ten dar obrátit proti mně.

Další dny byly jako zlý sen. Jana už s kupcem podepsala smlouvu a nový spolumajitel měl přijít na prohlídku bytu. Byla jsem nervózní a snažila se uklidit každý kout, jako bych tím mohla změnit jeho rozhodnutí.

Když přišel pan Dvořák – mladý muž kolem třicítky – byl překvapivě milý.

„Dobrý den, paní Hrdličková. Já vím, že je to pro vás těžké,“ řekl tiše.

„Nevím, co bude dál,“ přiznala jsem upřímně.

„Já vás nechci vyhazovat,“ ujistil mě. „Ale potřebuju tu polovinu využít – možná ji pronajmu nebo časem prodám dál.“

Bylo to jako čekat na popravu s vědomím, že kat je sice laskavý, ale poprava stejně přijde.

Začala jsem hledat možnosti – sociální byty, azylové domy pro seniory. Nikde nebylo místo nebo byly podmínky tak hrozné, že jsem si to nedokázala představit. Moje kamarádka Alena mi nabídla gauč u sebe v paneláku na Jižním Městě, ale já nechtěla být nikomu na obtíž.

Jednou večer mi volala Jana.

„Mami… promiň mi to všechno. Já fakt nevěděla, že tě to takhle zasáhne.“

„Janičko,“ vzlykla jsem do telefonu, „já tě chápu. Ale mám strach.“

Chvíli bylo ticho.

„Možná bych mohla s kupcem ještě mluvit…“

Ale už bylo pozdě. Smlouva byla podepsaná a peníze převedené.

Seděla jsem pak dlouho u okna a dívala se na noční Prahu zalitou světly lamp. Přemýšlela jsem o tom všem – o svých dětech, o svých chybách i o tom, jak je těžké být starý a ztratit pocit bezpečí.

Možná jsem měla být tvrdší matka. Možná jsem měla byt nechat celý sobě až do smrti a pak ho teprve odkázat dětem. Ale chtěla jsem jim pomoci už za života – a místo toho teď nevím, kde budu žít.

Říká se: „Děti jsou radost i starost.“ Ale co když ta starost převáží? Kde je hranice mezi pomocí dětem a ochranou sebe sama?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je správné rozdělit majetek za života? Nebo je lepší si ho nechat až do konce?