Když vlastní dcera zavře dveře: Příběh o zradě a mateřské lásce

„Mami, už jdi. Nechci to řešit. Potřebuju svůj klid!“ Jana stála ve dveřích našeho bytu – teď už vlastně jejího bytu – a dívala se na mě s výrazem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla. Byl v něm chlad, rozhodnost a něco, co mě bodlo přímo do srdce. „Jano, prosím tě, vždyť nemám kam jít…“ šeptla jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích. „To není můj problém. Sama jsi to chtěla. Sama jsi mi ten byt dala. Teď potřebuju prostor pro sebe a Tomáše. Promiň.“ Dveře se zavřely s tichým klapnutím a já zůstala stát na studené chodbě paneláku v Brně, s jedním kufrem v ruce a srdcem rozervaným na kusy.

Ještě před rokem bych nikdy nevěřila, že se něco takového může stát. Byla jsem vdova už deset let, Jana byla moje jediná dcera, moje všechno. Po smrti manžela jsem se upnula na ni, snažila se jí dát všechno, co jsem mohla. Když přišla s tím, že chce začít nový život s Tomášem, že by potřebovali vlastní byt a že hypotéka je pro ně nedosažitelná, neváhala jsem ani minutu. „Mami, vždyť ty už jsi v důchodu, nepotřebuješ tolik prostoru. Můžeš si najít něco menšího nebo být chvíli u mě, než se zařídíš,“ říkala tehdy Jana. Věřila jsem jí. Vždyť je to moje dítě.

Převedla jsem na ni byt v centru Brna. Bylo to jednoduché – šla jsem s ní na úřad, podepsala papíry a měla pocit, že dělám správnou věc. První měsíce jsme žily spolu, já se snažila být nenápadná, pomáhala jsem s domácností i s vařením. Jenže pak přišel Tomáš. Najednou jsem byla navíc. Začaly hádky o maličkosti – že prý moc vařím, že zabírám koupelnu, že nemám dost pochopení pro jejich soukromí.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi: „Hele, Tomáši, já už to takhle nechci. Je to můj byt a mám právo tu žít po svém.“ Tomáš jen přikývl: „Tak jí to řekni.“

A teď tu stojím. V hlavě mi běží tisíce myšlenek – kde budu spát? Co řeknu sousedům? Jak tohle vysvětlím sestře Aleně? Vždyť jsme si vždycky říkaly, že rodina drží pohromadě.

Vydala jsem se do parku pod Špilberkem. Sedla jsem si na lavičku a vytáhla mobil. Zkusila jsem zavolat Aleně. „Ahoj, Hanko, co se děje?“ ozvalo se ospale na druhém konci. „Aleno… já… Jana mě vyhodila z bytu.“ Chvíli bylo ticho. „To snad není možný! Přijeď ke mně do Tišnova. Hned!“

Cesta vlakem byla nekonečná. V kupé seděla mladá maminka s dítětem a já si vzpomněla na dobu, kdy byla Jana malá holčička. Jak jsme spolu chodily krmit labutě na přehradu, jak mi šeptala do ucha svá dětská tajemství… Kde se to pokazilo?

Alena mě objala ve dveřích svého malého bytu. „Tohle ti nikdy neodpustím,“ řekla rozhořčeně. „Jak ti to mohla udělat?“ Jenže já ji bránila: „Možná má pravdu… Možná jsem jí moc lezla do života…“

První týdny u Aleny byly těžké. Cítila jsem se jako přítěž. Snažila jsem se najít si podnájem, ale s důchodem 13 tisíc korun mě nikdo nechtěl. Byla jsem stará paní bez jistot a bez domova.

Jednou večer jsme seděly s Alenou u čaje a ona mi položila otázku: „Hanko, proč jsi jí ten byt dávala? Proč sis ho nenechala aspoň napůl?“ Pokrčila jsem rameny: „Věřila jsem jí. Je to moje dcera.“

Začala jsem chodit na procházky do parku a potkávala tam další seniory. Jedna paní mi vyprávěla podobný příběh – syn ji připravil o dům a teď žije v domově důchodců. „Děti jsou dnes jiné,“ povzdechla si.

Jednoho dne mi přišel dopis od Jany: „Mami, promiň mi to všechno. Bylo toho na mě moc a Tomáš mě tlačil do rozhodnutí, která bych sama nikdy neudělala. Jestli chceš, můžeš se vrátit…“

Seděla jsem dlouho nad tím dopisem a nevěděla, co odpovědět. Můžu jí ještě věřit? Můžu znovu vstoupit do stejné řeky?

Nakonec jsem jí napsala: „Jano, mám tě ráda, ale potřebuju čas. Možná jednou najdeme cestu zpátky k sobě.“

Dnes už vím, že mateřská láska je někdy slepá a že důvěra může být zneužita i těmi nejbližšími. Ale pořád věřím v odpuštění.

Řekněte mi – co byste udělali vy? Má matka odpustit dceři takovou zradu? Nebo je někdy lepší nechat minulost za sebou?