Když sousedka odjela: Péče o paní Evu mi změnila život na důchodě

„Proč jsi mi to neřekla dřív, mami?“ ozývá se za tenkou stěnou rozčilený hlas Jany. Sedím u kuchyňského stolu, ruce svírám v klíně a cítím, jak mi srdce buší až v krku. Vím, že bych neměla poslouchat, ale v našem paneláku se zvuky šíří jako šepot v lese. Jana právě balí kufry – zítra odjíždí do Německa za prací. Její maminka Eva, která bydlí o patro výš, zůstane sama.

Já jsem Marie, čerstvá důchodkyně. Ještě před měsícem jsem si představovala, jak budu konečně mít čas na knížky, zahrádku a možná i nějaký ten výlet s kamarádkami. Jenže realita je jiná – děti mají své životy, manžel mi před dvěma lety odešel a já najednou nevím, co s tolika volným časem. Každý den je stejný, ticho v bytě mě tíží jako těžká deka.

„Maruško, mohla bys mi s maminkou trochu pomoct? Aspoň ze začátku, než si zvykne?“ ptá se mě Jana večer na chodbě. V očích má slzy a já cítím, jak ve mně klíčí zvláštní směs soucitu a strachu. „Samozřejmě,“ odpovím rychleji, než bych čekala. „Neboj se, postarám se.“

První ráno po Janině odjezdu zvoním u Evy. Otevírá mi drobná paní s šedivými vlasy a pohledem plným nedůvěry. „To jsi ty? Jana říkala…“ nechává větu viset ve vzduchu. „Ano, Marie. Přinesla jsem vám koláč,“ usměju se a podávám jí plechovku s tvarohem. Eva mě pustí dovnitř, ale její pohyby jsou opatrné, jako by čekala nějakou lest.

Začínáme pomalu. Nejdřív jen společné snídaně a krátké procházky kolem sídliště. Eva je zamlklá, často vzpomíná na svého zesnulého manžela a stěžuje si na bolavé klouby. Já poslouchám a snažím se nevnucovat. Postupně mezi námi vzniká zvláštní pouto – sdílíme recepty, vzpomínky na staré časy i drobné radosti všedního dne.

Jednoho dne přijdu k Evě a najdu ji sedět v křesle s hlavou v dlaních. „Co se děje?“ ptám se tiše. „Jana mi dnes volala,“ šeptá Eva. „Říkala, že tam možná zůstane natrvalo. Já už ji asi nikdy neuvidím…“ Její hlas se zlomí a já ji obejmu. V tu chvíli cítím, že už nejsem jen sousedka – jsem někdo, komu může věřit.

Začínáme spolu trávit víc času. Chodíme na trh pro čerstvou zeleninu, pečeme bábovku podle starého rodinného receptu a večer si pouštíme staré české filmy. Eva se pomalu otevírá – vypráví mi o dětství na venkově, o tom, jak za války schovávali sousedy ve sklepě, i o tom, jak těžké bylo vychovávat Janu sama po smrti manžela.

Jednou večer mi Eva řekne: „Víš, Marie, nikdy jsem si nemyslela, že ještě najdu opravdovou kamarádku.“ Její slova mě zahřejí u srdce víc než horký čaj v dlaních.

Jenže ne všechno je idylické. Jana začíná být nervózní – volá mi skoro každý den a ptá se na každý detail: „Dává si mamka léky? Nezapomněla jsi jí koupit mléko? Proč nebyla dneska venku?“ Cítím tlak a začínám pochybovat, jestli to zvládnu. Jednou večer mi Jana vyčte: „Měla bys být důslednější! Mamka potřebuje režim!“ Cítím v sobě vztek i smutek – vždyť dělám, co můžu.

Jednoho dne Eva upadne v koupelně. Najdu ji až ráno – leží na zemi a pláče bolestí. Volám sanitku a jedu s ní do nemocnice. Celou noc sedím v čekárně a modlím se, aby to nebylo nic vážného. Lékař mi nakonec řekne: „Zlomenina zápěstí, bude to chtít klid.“

Jana přijede z Německa na pár dní. V bytě je napětí – hádáme se kvůli maličkostem, Jana je podrážděná a Eva mlčí. Jednou večer Jana vybuchne: „Proč jsi mi neřekla hned, že mamka upadla? Měla jsem právo to vědět!“ Slzy mi stékají po tváři: „Chtěla jsem tě ušetřit starostí…“

Po Janině odjezdu je Eva smutná a uzavřená. Já mám chuť všeho nechat – připadám si jako vetřelec v cizí rodině. Ale pak mi Eva jednoho dne řekne: „Marie, kdybys tu nebyla ty… nevím, co bych dělala.“ Její slova mě postaví zpátky na nohy.

Postupně si uvědomuji, že péče o Evu není jen o pomoci druhému – je to i o mně samotné. Najednou mám pro koho vstávat ráno z postele, mám komu vyprávět své radosti i starosti. Eva mi dává pocit potřebnosti a já jí zase kousek jistoty.

Dnes už je to rok, co jsem poprvé zazvonila u Evy. Jsme jako rodina – sdílíme smích i slzy, hádky i usmíření. Jana už chápe, že nejsem jen sousedka na hlídání – jsem přítelkyně.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás žije v osamění? Kolik z nás by mohlo najít nový smysl života jen tím, že otevře dveře svému sousedovi?

Co myslíte vy? Máme dost odvahy nabídnout pomoc těm vedle nás – nebo čekáme, až někdo otevře dveře nám?