Když se zodpovědnost stane břemenem: Příběh o manželství, které praská ve švech

„To si snad děláš legraci, Tomáši! Už třetí den tu leží ty ponožky a ty je prostě nevidíš?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do předsíně. Déšť mi stékal po vlasech a v ruce jsem svírala těžkou tašku s nákupem. Tomáš seděl na gauči, oči upřené do obrazovky, kde běžel nějaký nekonečný fotbalový zápas. „Promiň, zapomněl jsem,“ zamumlal, aniž by odtrhl pohled od televize.

V tu chvíli mi praskly nervy. Už několik let jsem měla pocit, že jsem v našem manželství spíš služka než partnerka. Všechno bylo na mně – vaření, praní, úklid, dokonce i plánování dovolených nebo rodinných oslav. Tomáš vždycky říkal: „Ty to umíš líp, já bych to stejně zkazil.“ Ale dneska už mi ta věta přišla jako výsměch.

Rozhodla jsem se, že to takhle dál nejde. Musím mu ukázat, jaké to je, když se o domácnost nestarám. Přestala jsem prát jeho prádlo, nechala jsem nádobí v dřezu a ignorovala plný koš na tříděný odpad. První den si ničeho nevšiml. Druhý den začal hledat čisté ponožky a trochu podrážděně se mě zeptal: „Kde mám trička?“ Jen jsem pokrčila rameny: „Nevím, asi v koši na prádlo.“

Třetí den už byl nervózní. „Proč je tady takový bordel? A proč není uvařeno?“ zeptal se večer, když přišel z práce. „Protože mám taky práci a nejsem tvoje máma,“ odpověděla jsem ostře. V jeho očích se mihlo překvapení a možná i trochu studu.

Jenže místo toho, aby začal něco dělat, zavřel se do ložnice s mobilem a já slyšela, jak si stěžuje svému kamarádovi Petrovi: „Hele, Lucka má nějakou divnou náladu. Vůbec nic nedělá doma.“

To mě dorazilo. Sedla jsem si na postel a rozbrečela se. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč to nevidí? Proč mu musím všechno říkat? Proč je pro něj normální, že všechno dělám já?

Druhý den ráno jsem se rozhodla pro otevřený rozhovor. „Tomáši, musíme si promluvit.“ Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu, mezi námi hrnek s včerejší kávou a drobky od rohlíků. „Mám pocit, že ti je úplně jedno, jak to tady vypadá. Že ti je jedno i to, jak se cítím já.“

Tomáš chvíli mlčel. Pak řekl: „Já prostě nevím, co chceš. Když něco potřebuješ, řekni mi to.“

„Ale já nechci být tvoje šéfová! Chci partnera! Chci někoho, kdo vidí, co je potřeba udělat, a udělá to sám od sebe!“ hlas se mi třásl vztekem i zoufalstvím.

Tomáš jen pokrčil rameny: „Já to takhle neumím. U nás doma všechno dělala máma.“

V tu chvíli mi došlo, že problém není jen v ponožkách nebo neumytém nádobí. Je to hluboko zakořeněný vzorec chování. Tomáš nikdy neviděl svého otce s vysavačem v ruce nebo jak vaří večeři. A já? Já jsem vyrůstala v rodině, kde máma i táta všechno dělali společně.

Začali jsme se hádat častěji. Každý rozhovor končil výčitkami a slzami. Jednou večer jsem slyšela Tomáše telefonovat s jeho matkou: „Mami, Lucka je poslední dobou hrozně protivná. Pořád si na něco stěžuje.“

Druhý den ráno jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Lucko, jsi v pořádku? Slyšela jsem vás včera večer…“ Její soucitný pohled mě bodl u srdce.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Byla jsem unavená z věčného boje a z pocitu osamění ve vlastním domově. Ale pak přišel zlomový okamžik.

Jednoho večera jsem přišla domů pozdě z práce – byla jsem na poradě až do osmi. Očekávala jsem obvyklý chaos a Tomáše na gauči. Ale místo toho mě překvapil pohled na uklizený byt a vůni čerstvě uvařené večeře.

Tomáš stál v kuchyni s rozpaky v očích: „Promiň, že mi to trvalo tak dlouho pochopit. Dneska jsem si vzpomněl na tvůj úsměv z doby, kdy jsme spolu začínali… A nechci o něj přijít.“

Rozplakala jsem se znovu – tentokrát úlevou i smutkem nad tím, kolik bolesti jsme si museli způsobit, než jsme si začali rozumět.

Od té doby jsme začali dělat věci společně – někdy s hádkami, někdy s úsměvem. Ale už nikdy jsem neměla pocit, že jsem na všechno sama.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Proč nám trvalo tak dlouho pochopit něco tak jednoduchého? Kolik žen kolem mě ještě pořád čeká na to, až jejich Tomáš otevře oči?