Když mi zemřel manžel a jeho děti mě vyhnaly z domova: Příběh o ztrátě, zradě a hledání nové síly

„Vypadni odsud! Tohle už není tvůj domov!“ křičela na mě Lucie, dcera mého zesnulého manžela, zatímco její bratr Petr mlčky stál ve dveřích a sledoval, jak si balím poslední tašku. Ještě včera jsme spolu seděli u stolu a smáli se nad starými fotkami. Dnes je všechno pryč. Můj muž, Jan, zemřel náhle na infarkt. Ani jsem se nestihla rozloučit. A s jeho smrtí se rozpadl i můj svět.

Když jsem si před dvaceti lety brala Jana, byla jsem přesvědčená, že jsme rodina. Jeho děti byly tehdy ještě malé, já se snažila být jim oporou, i když jejich matka o mně nikdy nechtěla slyšet. Bylo to těžké, ale věřila jsem, že časem si k sobě najdeme cestu. Vždyť jsme spolu prožili tolik Vánoc, dovolených na chalupě v Orlických horách, tolik společných večerů u televize. Ale teď…

„Tati by se to nelíbilo,“ šeptla jsem Lucii, když mi vytrhla z ruky klíče od bytu. „Nechci se hádat, ale mám právo tu být.“

„Nemáš žádné právo! Táta to napsal na nás. Ty jsi tu byla jen… jen host!“ odsekla a zabouchla přede mnou dveře.

Stála jsem na chodbě paneláku v Modřanech s igelitkou v ruce a poprvé v životě jsem nevěděla, kam jít. Mobil mi vibroval v kapse – zpráva od kamarádky Jitky: „Je mi líto, ale teď nemůžu pomoct. Mám toho moc.“ Další zprávy už nepřišly.

Sedla jsem si na lavičku před domem a rozplakala se. Všichni, kdo mi slibovali podporu, zmizeli. Sousedka paní Nováková prošla kolem a jen pokrčila rameny: „To je těžký, holka. Ale rodina je rodina.“

Byla jsem pro ně cizí. Přestože jsem s Janem žila dvacet let, nikdy mě nepřijali za svou. Vždycky jsem byla „ta druhá“. Teď jsem byla navíc i bezdomovec.

První noc jsem strávila v levném penzionu na Smíchově. Pokoj páchl zatuchlinou a já nemohla usnout. Přemítala jsem o všem, co se stalo. Proč mě Jan neochránil? Proč nenapsal byt alespoň napůl na mě? Vždyť jsme ho spolu rekonstruovali, každý centimetr byl i mým domovem.

Druhý den ráno jsem šla do práce – dělám účetní v malé firmě na Pankráci. Kolegové se tvářili soucitně, ale nikdo se nezeptal, kde teď bydlím. Všichni mají svých starostí dost.

Po týdnu jsem si našla malý podnájem v Nuslích. Pokojík s výhledem do dvora, kde kvetly šeříky. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Bylo mi smutno. Chyběl mi Jan – jeho hlas, jeho smích, jeho doteky. Chyběla mi i ta rodina, kterou jsem si tolik přála.

Jednou večer mi zavolala Lucie. „Potřebuju vědět, kde jsou tátovy papíry od chaty,“ řekla bez pozdravu.

„Nevím,“ odpověděla jsem tiše. „Možná jsou ve sklepě.“

„Tak tam zajdi a najdi je,“ odsekla a zavěsila.

Šla jsem tedy do sklepa v našem bývalém domě – srdce mi bušilo jako splašené. Všude byly krabice s našimi věcmi – moje oblečení poházené na hromadě, fotky roztrhané a pohozené v koutě. Našla jsem složku s papíry a chvíli váhala – mám jim to vůbec dát? Ale nakonec jsem ji položila ke dveřím a odešla.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Musíte si dovolit truchlit,“ řekla mi paní doktorka Šimková. „A musíte si najít nový smysl života.“

Ale jak? Když vám vezmou všechno – lásku, domov i pocit bezpečí?

Začala jsem psát deník. Každý den pár řádků o tom, co cítím. Psala jsem o vzteku na Lucii a Petra, o bolesti ze ztráty Jana, o strachu z budoucnosti. Psala jsem i o malých radostech – o tom, jak mi prodavačka v pekárně popřála hezký den nebo jak mi soused z Nuslí pomohl s těžkou taškou.

Jednou večer jsem potkala v parku starého pána – pana Dvořáka. Seděl na lavičce a krmil holuby.

„Taky jste sama?“ zeptal se mě.

Přikývla jsem.

„Já taky,“ usmál se smutně. „Ale víte co? Každý den je nový začátek.“

Začala jsem chodit do knihovny, půjčovat si knihy o odvaze a nových začátcích. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v kulturním domě na Vyšehradě. Pomalu jsem poznávala nové lidi – většinou ženy jako já, které život srazil na kolena.

Jednou jsme seděly s Alenou u kávy a ona řekla: „Víš, já taky přišla o všechno. Ale dneska mám pocit, že žiju víc než dřív.“

Možná má pravdu. Možná je čas pustit minulost a začít znovu.

Někdy večer stále brečím do polštáře a ptám se sama sebe: Proč mě Jan neochránil? Proč mě jeho děti tak nenávidí? Ale pak si vzpomenu na pana Dvořáka: Každý den je nový začátek.

A tak vstávám každé ráno s nadějí, že jednou zase najdu domov – možná ne ten starý, ale nový, ve svém srdci.

Říkám si: Je možné odpustit těm, kteří vás zradili? A dá se vůbec začít znovu bez rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?