Když láska nestačí: Den, kdy mě dcera vymazala ze svého života

„Mami, už toho mám dost! Už nikdy nechci, abys sem chodila!“ Její hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Stála jsem v předsíni bytu své dcery Jany, v ruce jsem držela krabici s legem pro svého vnuka Tomáška. Jeho oči se rozzářily, když mě uviděl, ale Jana mě odstrčila stranou a zabouchla dveře. V tu chvíli jsem věděla, že se něco zlomilo.

Sedla jsem si na lavičku před panelákem a snažila se popadnout dech. Vzpomínky na Janino dětství mi vířily hlavou. Byla to vždycky citlivá holčička, která se bála tmy a schovávala se mi pod sukni, když se hádali sousedé. Snažila jsem se jí být oporou, i když jsem byla na všechno sama. Její otec nás opustil, když jí bylo sedm. Od té doby jsem dělala všechno pro to, aby jí nic nechybělo.

„Proč jsi jí to koupila?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a viděla sousedku paní Novotnou, která byla svědkem celé scény. „Jana říkala, že Tomášek má zákaz hrát si s legem, protože minule rozbil televizi.“

Zamrazilo mě. „Ale vždyť je to jen hračka…“ zašeptala jsem. „Chtěla jsem mu udělat radost.“

Paní Novotná pokrčila rameny a odešla. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Vždycky jsem věřila, že láska je nejdůležitější. Že když budu dávat, jednou se mi to vrátí. Ale teď jsem seděla na studené lavičce a cítila jen prázdnotu.

Doma jsem si sedla ke stolu a rozbalila staré fotografie. Jana na nich byla malá, usměvavá, s copánky a rozbitými koleny. Vzpomněla jsem si na její první den ve škole, na to, jak plakala, když jí spolužačka roztrhla penál. Vždycky jsem ji utěšovala, hladila po vlasech a říkala jí, že všechno bude dobré.

Ale něco se změnilo. Když vyrostla, začala mi vyčítat, že jsem byla moc přísná. Že jsem jí nedovolila chodit ven s kamarády tak často jako ostatní děti. Že jsem ji nutila učit se na klavír, i když ji to nebavilo. „Nikdy jsi mě neposlouchala,“ řekla mi jednou v hádce. „Vždycky jsi věděla všechno nejlíp.“

Tehdy jsem tomu nerozuměla. Myslela jsem si, že ji chráním. Že ji připravuji na život, který není jednoduchý. Ale možná jsem ji tím ztratila.

Telefon zazvonil až večer. Doufala jsem, že je to Jana. Ale byl to Tomášek.

„Babičko, proč už k nám nechodíš?“ jeho hlásek byl tichý a smutný.

„Maminka si to nepřeje,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale já tě mám rád,“ zašeptal a zavěsil.

Slzy mi stékaly po tváři. Přemýšlela jsem, jestli mám Janě zavolat a omluvit se. Ale za co? Za to, že jsem chtěla udělat radost svému vnukovi? Za to, že jsem byla matka, která chtěla pro své dítě jen to nejlepší?

Další dny byly těžké. Chodila jsem po bytě jako tělo bez duše. Sousedky mě litovaly, ale nikdo mi nedokázal pomoct. Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem a stála tam Jana.

„Můžu dál?“ zeptala se chladně.

Přikývla jsem a pustila ji dovnitř.

„Mami,“ začala po chvíli ticha, „já už nemůžu dál. Pořád mi zasahuješ do života. Pořád máš pocit, že víš všechno nejlíp.“

„Ale já… já tě mám přece ráda,“ snažila jsem se bránit.

„To nestačí!“ vykřikla Jana. „Láska není všechno! Potřebuju respekt! Potřebuju, abys mě brala vážně jako dospělou ženu! Ne jako malou holku!“

Zůstala jsem sedět v křesle a dívala se na ni. Najednou mi došlo, že ji opravdu pořád vidím jako tu malou holčičku s copánky. Že neumím přijmout, že už je dospělá a má vlastní rodinu.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

Jana vstala a odešla bez dalšího slova.

Od té doby jsme spolu nemluvily několik měsíců. Tomášek mi občas napsal esemesku nebo poslal obrázek. Ale Jana byla neoblomná.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. Pomohla mi pochopit, že někdy je třeba pustit děti ze svého objetí a nechat je žít vlastní životy. Že mateřská láska je krásná věc, ale nesmí dusit.

Jednoho dne mi přišel dopis od Jany:

„Mami,
vím, že jsi to vždycky myslela dobře. Ale potřebuju čas a prostor najít sama sebe jako matku i ženu. Prosím tě o trpělivost.“

Dopis jsem četla několikrát dokola a plakala u toho jako malá holka.

Dnes je mi 74 let a stále nevím, kde přesně jsem udělala chybu. Možná jsme obě jen oběťmi svých očekávání a strachů.

Moje otázka pro vás všechny zní: Může být někdy láska příliš velká? A jak poznat ten správný okamžik pustit své dítě do světa?