Když dárek roztrhne rodinu: Česká snacha a tchyně v bouři rodinné oslavy
„Tohle jsi myslela vážně, Anno?“ ozvalo se napříč jídelnou, když jsem podávala pečlivě zabalený balíček své tchyni, paní Martě. Všichni u stolu ztichli, dokonce i malý Tomášek přestal šustit papírem od bonbonu. Bylo to na oslavě jejích šedesátin, kde jsem chtěla konečně dokázat, že do téhle rodiny patřím. Můj manžel Petr mi ráno šeptal do ucha: „Neboj, mami se to bude líbit. Vždyť jsi to vybírala týdny.“ Jenže já už v tu chvíli cítila, že něco není v pořádku.
Dárek byl krásný – starožitná porcelánová váza, kterou jsem objevila v jednom malém antikvariátu na Malé Straně. Věděla jsem, že Marta miluje staré věci, často o nich vyprávěla, jak jí připomínají dětství na venkově. Jenže když rozbalila krabici, její tvář ztuhla. „To je ta váza, co měla moje maminka, viď? Tu, kterou jsi rozbila před pěti lety?“ Její hlas byl ledový a v očích se jí zablesklo něco, co jsem u ní nikdy neviděla.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. Chtěla jsem napravit starou křivdu, ale místo toho jsem ji připomněla. Petr se na mě podíval s omluvou v očích, ale neřekl nic. Jeho sestra Lenka si odkašlala a začala se bavit s dětmi, aby odvedla pozornost, ale bylo pozdě. Marta položila vázu na stůl, aniž by se na mě podívala. „Některé věci se nedají nahradit, Anno. Ani když se snažíš sebevíc.“
Všichni se tvářili, že se nic nestalo, ale napětí by se dalo krájet. Snažila jsem se usmívat, ale v hrudi mě pálil stud a smutek. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem se snažila zapadnout – pekla jsem vánoční cukroví podle Martinyho receptu, chodila s ní na hřbitov za její maminkou, dokonce jsem se naučila háčkovat, jen abych jí udělala radost. Ale nikdy to nestačilo. Vždycky jsem byla ta „cizí“, která vzala jejího syna.
Po večeři jsem šla do kuchyně, abych si opláchla ruce a trochu se uklidnila. Za mnou se ozval tichý krok. „Ančo, neber si to tak,“ šeptla Lenka a položila mi ruku na rameno. „Máma je prostě taková. Nikdy jí nikdo nebyl dost dobrý. Ani táta, když ještě žil.“ Podívala jsem se na ni a v očích se mi zaleskly slzy. „Já už nevím, co mám dělat. Snažím se, ale vždycky je to špatně.“ Lenka mě objala. „Možná je čas přestat se snažit. Dělej to pro sebe, ne pro ni.“
Když jsem se vrátila do obýváku, Marta už tam nebyla. Petr seděl na gauči a díval se do prázdna. „Mám pocit, že jsem všechno zkazila,“ zašeptala jsem. „To není tvoje vina,“ odpověděl, ale jeho hlas zněl unaveně. „Máma nikdy nepřijme, že mám svůj život. Že mám tebe.“
Doma jsem tu noc nemohla usnout. Přemýšlela jsem o všech těch malých okamžicích, kdy jsem se snažila být součástí jejich rodiny. O tom, jak jsem poprvé přišla na jejich chalupu v Orlických horách a Marta mi podala ručník s poznámkou: „Tady si každý uklízí po sobě.“ O tom, jak mi jednou řekla, že Petr měl lepší přítelkyně. A o tom, jak jsem se pokaždé snažila neplakat před Petrem, aby neměl pocit, že si musí vybírat mezi mnou a svou matkou.
Ráno jsem se rozhodla, že musím Martě zavolat. Dlouho jsem hledala odvahu, ale nakonec jsem vytočila její číslo. „Ano?“ ozvalo se chladně. „Chtěla jsem se omluvit, Marto. Nechtěla jsem ti ublížit. Myslela jsem, že tě ten dárek potěší.“ Na druhém konci bylo ticho. „Některé věci se prostě nedají vrátit, Anno. Ale děkuju, že ses snažila.“ Zavěsila.
Seděla jsem u okna a dívala se na šedou oblohu. Petr přišel a objal mě. „Možná je čas začít žít pro nás dva. Ne pro ni.“ Přikývla jsem, ale v srdci mě pořád bolelo, že jsem nikdy nebyla dost dobrá.
Od té doby jsem se snažila dělat věci jinak. Přestala jsem se snažit zavděčit Martě a začala jsem se soustředit na naši rodinu. S Petrem jsme začali jezdit na výlety, trávili víc času s dětmi a méně se stresovali tím, co si kdo myslí. Ale pokaždé, když přijde nějaká rodinná oslava, cítím v sobě ten starý strach. Strach, že zase něco pokazím.
Někdy se ptám sama sebe: Má cenu bojovat o místo v rodině, která mě nikdy nepřijme? Nebo je lepší najít svůj vlastní klid a smířit se s tím, že některé vztahy prostě nikdy nebudou ideální? Co byste udělali vy na mém místě?