Jak mi tchyně zničila dovolenou snů: Příběh o rodinných hranicích a odvaze říct dost
„To snad nemyslíš vážně, Martine! Já už tohle dál nezvládnu!“ vyhrkla jsem v slzách na balkoně našeho pronajatého apartmánu v Chorvatsku. Moje ruce se třásly, když jsem se snažila zapálit si cigaretu, i když jsem už roky nekouřila. Martin stál přede mnou, oči sklopené, a za sklem bylo slyšet hlasité lamentování jeho matky: „A kde mám ten svůj čaj? To už tady člověk nemá ani právo na trochu pohodlí?“
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta zlá snacha, která si stěžuje na tchyni. Ale po tomhle týdnu jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla a rozšlapal ho v písku pláže v Podgore. Všechno začalo tak nevinně – Martin navrhl, že bychom mohli vzít jeho maminku s sebou na dovolenou. „Aspoň si odpočine, vždyť je sama,“ přesvědčoval mě. Já, bláhová, souhlasila.
První den byl ještě snesitelný. Tchyně, paní Věra, se usmívala a chválila mi šaty. Ale už večer přišla první poznámka: „To jste opravdu koupili tak drahé víno? To je škoda peněz, děcka.“ Druhý den ráno mě vzbudila ve čtyři třicet: „Lucko, kde máš ten hrnec? Já bych si udělala kaši.“ Snažila jsem se být milá. „Věro, klidně si vezměte, co potřebujete.“
Jenže to byl jen začátek. Každý den přinášel nové výtky a požadavky. „Ty plavky jsou moc vyzývavé, Lucko.“ „Martine, proč jsi tak hubený? Ty doma vůbec nejíš?“ „To dítě by mělo být víc na sluníčku.“ „To dítě by mělo být méně na sluníčku.“
Jedno odpoledne jsme chtěli s Martinem a malým Ondrou vyrazit na výlet lodí. Tchyně se postavila do dveří: „A kdo tady zůstane se mnou? Já přece nemůžu na loď, mám mořskou nemoc!“ Martin se na mě omluvně podíval a já cítila, jak ve mně roste vztek. „Mami, třeba byste mohla zůstat sama…“ začal opatrně. „Tak to děkuju pěkně! To už mě tady necháte samotnou? To jste pěkná rodina!“
Celý výlet jsme nakonec zrušili. Ondra brečel a já měla chuť utéct někam daleko. Večer jsem se snažila najít alespoň chvilku klidu na terase. Tchyně přišla za mnou: „Lucko, já vím, že mě tu nechcete. Ale já jsem jen chtěla být s vámi.“ Její slova mě bodla do srdce. Cítila jsem vinu i vztek zároveň.
Další den jsme šli na pláž. Tchyně si stěžovala na písek v botách, na hlučné děti kolem nás i na to, že voda je moc studená. Když jsem se pokusila s Ondrou postavit hrad z písku, přišla ke mně a šeptla: „To děláš špatně, Lucko. Takhle ten hrad nikdy nespadne.“
Večer jsme se pohádali s Martinem. „Proč jí nikdy nic neřekneš? Proč vždycky ustoupíš?“ vyčetla jsem mu. On jen mlčel a pak tiše řekl: „Je to moje máma.“
Poslední kapka přišla předposlední den dovolené. Chtěla jsem jít s Martinem na večeři jen ve dvou – poprosila jsem tchyni, jestli by pohlídala Ondru. „To snad nemyslíš vážně! Já už mám svýho dost! Já nejsem chůva!“ vykřikla tak hlasitě, že se sousedé otočili.
Ten večer jsem seděla sama na balkoně a poprvé v životě přemýšlela, jestli má naše manželství vůbec šanci přežít. Martin seděl uvnitř a utěšoval maminku. Já venku počítala hvězdy a slzy.
Když jsme se vrátili domů do Prahy, několik týdnů jsme spolu skoro nemluvili. Tchyně nám volala každý den a ptala se, jestli už máme další dovolenou naplánovanou. Martin mi pak jednou večer řekl: „Lucko, já vím, že to bylo těžký. Ale ona je prostě taková.“
Já už ale věděla svoje. Musela jsem najít odvahu říct dost – nejen tchyni, ale i Martinovi. Jednoho večera jsem mu řekla: „Buď nastavíme jasné hranice, nebo tohle dál nejde.“ Bylo to těžké rozhodnutí. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.
Dnes už vím, že rodinné vztahy jsou někdy jako minové pole – stačí jeden špatný krok a všechno vybuchne. Ale taky vím, že mám právo chránit svůj klid a štěstí své rodiny.
Ptám se vás: Máte odvahu říct dost i za cenu konfliktu? Nebo raději mlčíte a dusíte to v sobě jako já kdysi?