Dvanáct tváří u oltáře: Jak mi dobrota změnila život

„Proč tu zase stojíš, mami? Vždyť už je čas!“ volala na mě netrpělivě moje sestra Jana, zatímco jsem stála před kostelem svatého Jiljí na Starém Městě. V ruce jsem držela papírový sáček s houskou a kelímek s teplým čajem. Přede mnou seděl na lavičce pan Karel, muž s prošedivělými vlasy a očima, které se vždycky usmívaly, i když jeho tvář byla unavená životem. „Dneska je váš velký den, slečno Anno,“ řekl tiše a vzal si housku. „Děkuju, že jste na mě nezapomněla.“

Jana mě popadla za ruku a táhla dovnitř. „Vážně nechápu, proč to pořád děláš. Máš dneska svatbu! Měla bys myslet na sebe.“ Jenže já si nemohla pomoct. Každé ráno posledních pět let jsem nosila Karlovi snídani. Nikdy jsem o tom nikomu moc neříkala. Bylo to naše malé tajemství, únik z mého vlastního chaosu – z hádek s mámou, z otcovy tiché zloby, z bratrových dluhů a z mé vlastní nejistoty.

Kostel byl plný lidí. Všichni se usmívali, ale já cítila v žaludku uzel. Můj nastávající, Tomáš, stál u oltáře a nervózně si pohrával s prstenem. Moje maminka se snažila vypadat šťastně, ale věděla jsem, že jí vadí Tomášova rodina – prý nejsou „dost dobří“. Táta seděl v první lavici a upřeně sledoval podlahu. Všechno bylo tak napjaté, že by se vzduch dal krájet.

Když farář začal obřad, ozval se šum u vchodu. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila skupina dvanácti lidí – muži i ženy, různého věku, oblečení v obyčejných bundách a svetrech. Nikdo je neznal. Lidé se začali rozhlížet a šeptat si. Jeden z nich, mladý muž s jizvou na tváři, vykročil vpřed a podal mi obálku. „Tohle je pro vás, slečno Anno,“ řekl nahlas tak, že ho slyšel celý kostel.

Tomáš vypadal zmateně, maminka pobouřeně a farář zaraženě mlčel. Otevřela jsem obálku a uvnitř byl dopis: „Děkujeme za každý kousek chleba, za každé slovo útěchy, za lidskost v době, kdy nás všichni přehlíželi. Dnes jsme tu proto, abychom vám popřáli štěstí a připomněli vám, že vaše dobrota změnila naše životy.“ Pod dopisem bylo dvanáct podpisů.

Rozhlédla jsem se po těch tvářích – některé jsem poznávala z ulice, jiné jsem nikdy neviděla. Slzy mi stékaly po tváři. Všichni stáli tiše a čekali na moji reakci. V tu chvíli se mi vybavily všechny ty rána – když jsem spěchala do práce a přesto se zastavila u Alberta pro housku navíc; když jsem měla špatný den a Karel mi jen řekl: „Nebojte se, slečno Anno, všechno bude dobré.“ Nikdy jsem nečekala nic zpátky.

Maminka vstala a rozhořčeně sykla: „Tohle je ostuda! Co si o nás lidi pomyslí?“ Tomášova matka se snažila situaci zachránit: „Možná bychom měli pokračovat…“ Ale já už nevnímala jejich slova. Dvanáct lidí přede mnou bylo důkazem toho, že i v Praze, kde si každý hledí svého a lidé často přehlížejí bolest druhých, může mít laskavost smysl.

Všichni hosté byli v šoku. Někteří se usmívali dojatě, jiní kroutili hlavou. Farář nakonec promluvil: „Možná právě dnes je čas připomenout si sílu dobra.“

Obřad pokračoval, ale atmosféra byla jiná – napjatá i krásná zároveň. Po svatbě za mnou přišla jedna z žen z té skupiny – paní Marie. „Díky vám jsem našla odvahu požádat o pomoc sociální pracovnici. Dnes mám práci i malý byt.“ Další muž mi podal malý balíček: „To je pro vás od nás všech.“ Uvnitř byla ručně pletená šála a lístek: „Ať vás vždycky zahřeje stejně jako vaše laskavost nás.“ Slzy mi tekly proudem.

Večer doma jsme měli rodinnou večeři. Maminka mlčela a jen krájela maso na talíři. Táta se konečně podíval do očí mně i Tomášovi: „Možná jsme tě nikdy pořádně neposlouchali, Anno. Ale dneska jsi nám všem ukázala něco důležitého.“

Tomáš mě objal: „Jsem na tebe pyšný.“

Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jak málo stačí k tomu, aby člověk někomu změnil život – nebo aspoň den. A jak moc nám někdy chybí odvaha udělat něco malého navíc.

Ráno jsem šla opět ke kostelu – tentokrát už jako vdaná paní. Pan Karel tam nebyl. Ale na lavičce ležel lístek: „Dnes už snídám jinde – díky vám mám nový začátek.“ Usmála jsem se skrz slzy.

Někdy si říkám: Proč je pro nás tak těžké být k sobě laskaví? A co by se stalo, kdyby každý udělal jen jeden malý dobrý skutek denně? Co myslíte vy?