Dva vchody, žádný únik: Život pod jednou střechou s tchánem

„Proč jsi zase zamkla ten druhý vchod? To je snad můj dům taky!“ ozvalo se z chodby, až jsem nadskočila. Tchán František stál ve dveřích kuchyně, ruce v bok, pohled tvrdý jako skála. Bylo půl osmé ráno a já už věděla, že dnešní den nebude jiný než ty předchozí.

„Františku, já jen… chtěla jsem trochu soukromí. Dneska mám home office a potřebuju klid,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Od smrti jeho ženy, paní Aleny, byl jako vyměněný. Dřív jsme spolu dokázali prohodit pár milých slov, dokonce mi občas přinesl jablko ze zahrady. Teď ale jako by mě vinil za všechno – za ticho v domě, za to, že jeho syn Petr je pořád v práci, za to, že už není nic jako dřív.

Petr přišel domů až po deváté večer. „Zase jste se pohádali?“ zeptal se tiše, když jsem si utírala slzy v ložnici. „On… on mě prostě nenechá být,“ šeptla jsem. „Mami měla pravdu. Říkala mi: Nikdy nechoď bydlet k manželovým rodičům. Ale já jsem si myslela, že to zvládnu.“

Petr mě objal, ale bylo cítit, že je unavený a bezradný. „Tati je teď těžký… Pořád se s tím nevyrovnal. Ale my to zvládneme, jo?“

Jenže další ráno už František bouchal na dveře mé pracovny. „Kde je moje káva? Alena mi ji vždycky nosila v osm!“ Zhluboka jsem se nadechla a šla mu ji udělat. Připadala jsem si jako služka ve vlastním domě. Můj vlastní domov – nebo aspoň jeho polovina – se mi začal vzdalovat.

Začala jsem si všímat drobností. František schválně nechával rozsvíceno na chodbě celou noc. V koupelně nechával mokré ručníky na zemi. Když jsem mu něco řekla, jen mávl rukou: „Tohle je můj dům! Tady jsem byl dřív než ty.“

Jednou večer přišla moje maminka na návštěvu. Seděly jsme spolu v kuchyni a já jí vyprávěla o všem tom napětí. „Říkala jsem ti to, Jitko,“ povzdechla si mamka a pohladila mě po ruce. „Ale chápu tě. Chtěla jsi být s Petrem. Jenže někdy je láska málo.“

František vešel do kuchyně a zamračil se na maminku: „Vy tu budete dlouho? Potřebuju si udělat večeři.“ Mamka vstala a tiše odešla. Cítila jsem se ponížená a bezmocná.

Začala jsem chodit domů později a později. Práce byla najednou útočištěm. Jednou jsem přišla domů a našla Františka sedět u stolu s Petrem. „Jitko, táta říká, že bychom měli přestavět kuchyň. Prý je tu moc stísněno.“

„Stísněno? Vždyť tu vařím já! A nikdy mu to nevadilo!“ vybuchla jsem.

František se zvedl od stolu: „Alena by nikdy takhle nekřičela.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem vítaná. Že nikdy nebudu dost dobrá.

Petr se mi snažil být oporou, ale čím dál častěji jsme se hádali i my dva. „Musíš být trpělivější,“ říkal mi. „Táta je starý a sám.“

„A co já? Já už nejsem sama? Já nemám právo na klid?“ křičela jsem jednou v noci.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Františka v obýváku s cizí ženou – sousedkou Marií. Smáli se spolu a popíjeli kávu z mého oblíbeného hrníčku.

„Tohle už je moc,“ řekla jsem Petrovi večer. „Nemůžu tu dál žít.“

Petr mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Tak pojďme hledat něco vlastního.“

Začali jsme hledat byt. Bylo to těžké – hypotéky jsou drahé, nabídka malá. Ale poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Když jsme Františkovi oznámili, že odcházíme, jen pokrčil rameny: „Dělejte si co chcete.“

Stála jsem před domem s klíči v ruce a dívala se na dvě branky – jednu pro nás, druhou pro něj. Ani jedna už nebyla mým domovem.

Teď sedím v našem malém bytě na Jižním Městě a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebo jsem měla být trpělivější? Je možné najít štěstí pod jednou střechou s někým, kdo vás nikdy nepřijme za vlastní?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší odejít a začít znovu, nebo bojovat za místo v rodině svého partnera?