Dům, který nezdědí: Příběh o samotě, zradě a nečekaném dědictví

„Tak kdy už konečně prodáš ten barák, Mileno?“ ozvalo se z telefonu hlasem mé neteře Kláry, sotva jsem zvedla sluchátko. Bylo to už potřetí tento měsíc. „Vždyť tam žiješ sama, na co ti je tolik místa? A víš, jaké jsou dnes ceny?“ Její hlas byl napjatý, skoro až netrpělivý. V tu chvíli jsem měla chuť telefon položit, ale místo toho jsem jen tiše vydechla a odpověděla: „Kláro, až budu chtít něco prodat, dám ti vědět.“

Zavěsila jsem a chvíli jen seděla v kuchyni, kde to vonělo po čerstvě uvařené kávě. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. V těchto chvílích na mě vždycky padne tíha samoty. Ale není to samota, kterou bych si nevybrala. Po tom všem, co jsem zažila, je to vlastně úleva.

Bylo mi osmadvacet, když jsem si brala Karla. Pracovali jsme spolu v kanceláři na úřadě městské části. Karel byl vtipný, pohledný a všichni říkali, že jsme dokonalý pár. Jenže už půl roku po svatbě jsem přišla domů a našla ho v kuchyni s Marcelou – jeho kolegyní z vedlejšího oddělení. Smáli se spolu a pili víno z mé svatební skleničky. Když jsem vešla, ani se nezarazili.

„Mileno, tohle je Marcela. Doufám, že ti nevadí, že tu s námi zůstane na večeři,“ řekl Karel s ledovým klidem. V tu chvíli mi došlo, že je všechno jinak. Nezůstala jsem tam ani minutu navíc. Sbalila jsem si pár věcí a odešla k sestře Janě.

Jana mě přijala s otevřenou náručí – alespoň tehdy jsem si to myslela. Jenže už po týdnu začala narážet na to, že bych si měla najít vlastní bydlení. „Víš, Mileno, máme s Petrem málo místa a děti potřebují svůj pokoj.“ Bylo mi jasné, že nejsem vítaná. Nakonec jsem si pronajala malý byt v paneláku na Borech a začala znovu.

Roky plynuly a já se naučila být sama. Práce mě bavila a kolegové byli fajn. Ale rodina? Ta se mi ozývala jen tehdy, když něco potřebovala. Když zemřela maminka, všichni se najednou začali zajímat o dědictví – kdo dostane chalupu v Sušici, kdo si vezme starý kredenc. Já dostala jen pár fotek a starý šicí stroj.

Když mi bylo padesát, koupila jsem si malý domek na okraji Plzně. Byla to moje oáza klidu. Zahrada plná růží a šeříků, starý jabloňový sad za plotem. Nikdo mi tam neříkal, co mám dělat. Nikdo mě nenutil dělat kompromisy.

Jenže teď, když stárnu a zdraví už není to, co bývalo, začínají se ozývat příbuzní častěji. Neteř Klára i synovec Tomáš mi volají skoro každý týden – nikdy se nezeptají, jak se mám. Jen jestli už nechci dům prodat nebo jim přepsat. „Víš, teta Mileno,“ říká Tomáš rádoby mile, „my bychom ti mohli pomoct s úklidem nebo nákupy… kdybys nám třeba napsala dům na sebe.“

Jednou přišla Klára osobně. Seděla naproti mně v obýváku a upíjela kávu. „Víš, tetičko,“ začala opatrně, „já bych ten tvůj dům moc chtěla. S Honzou čekáme druhé dítě a v bytě už nemáme místo.“ Dívala se na mě těma svýma velkýma očima a já cítila tlak v hrudi.

„Kláro,“ řekla jsem tiše, „já ještě nejsem mrtvá.“

Na chvíli bylo ticho. Pak vstala a beze slova odešla.

Začala jsem přemýšlet o tom, co bude s domem po mé smrti. Nechtěla jsem, aby ho dostali lidé, kteří mě celý život přehlíželi nebo využívali jen tehdy, když něco potřebovali. Vzpomněla jsem si na sousedku paní Novotnou – starou paní s laskavým úsměvem, která mi každý týden nosila domácí koláče a nikdy za nic nic nechtěla.

Jednoho dne jsem ji pozvala na čaj.

„Paní Novotná,“ začala jsem opatrně, „vy jste pro mě jako rodina. Pomáháte mi víc než kdokoliv jiný.“

Usmála se: „Ale Milenko, vždyť jsme sousedky.“

„Chtěla bych vám něco říct… Rozhodla jsem se napsat závěť. A dům odkázat vám.“

Paní Novotná zbledla: „To nemůžete myslet vážně!“

„Myslím to naprosto vážně,“ odpověděla jsem pevně. „Moje vlastní rodina čeká jen na to, až umřu. Vy jste jediná, kdo mě nikdy nezradil.“

Když jsem to řekla notářce při sepisování závěti, cítila jsem zvláštní klid. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že mám věci pod kontrolou.

Od té doby se příbuzní snaží ještě víc – volají častěji, nabízejí pomoc s nákupy i zahradou. Ale já už vím své.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na rozkvetlé šeříky pod zahradou. Přemýšlím o tom všem – o zradě Karla i o tom, jak málo stačí k tomu, aby člověk poznal pravou tvář lidí kolem sebe.

Možná je lepší být sám než obklopený lidmi, kteří vás mají rádi jen kvůli majetku.

Co myslíte vy? Je rodina opravdu rodinou jen proto, že sdílíme stejnou krev? Nebo je rodina ta, kterou si vybereme sami?