Dala jsem dům dceři, protože jsem věřila, že mě na stáří podpoří: Teď mě prosí, abych se odstěhovala

„Mami, prosím tě, už to takhle dál nejde. Potřebujeme s Petrem víc prostoru. Nezlob se, ale měla by sis najít něco vlastního.“

Ta slova mi znějí v uších jako ozvěna, která se nikdy neztratí. Stojím v kuchyni, kde jsem ještě před chvílí krájela chleba pro vnoučka Tomáška, a dívám se na svou dceru Janu. Její oči jsou tvrdé, rty sevřené do úzké linky. Nikdy jsem ji takhle neviděla. Vždycky byla moje malá holčička, která se ke mně tiskla, když se bála bouřky. Teď přede mnou stojí cizí žena.

„Jano, vždyť je to můj dům…“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce. „Tady jsem tě vychovala. Tady jsi udělala první krůčky.“

Jana si povzdechne a odvrátí pohled. „Mami, já vím. Ale teď je to náš domov. S Petrem máme svoje plány. Chceme přestavět podkroví na pracovnu a Tomášek potřebuje vlastní pokoj. Ty bys byla šťastnější někde v bytě, kde budeš mít klid.“

Klid? Jaký klid? Ticho prázdného bytu, kde budu slyšet jen tikot hodin a svůj vlastní dech? Vždyť celý život jsem žila pro druhé. Pro manžela Karla, kterého mi rakovina vzala příliš brzy. Pro Janu, kterou jsem sama vychovala, když jsem zůstala vdovou ve čtyřiceti letech. Pro tenhle dům, který jsme s Karlem stavěli po večerech z cihel, co jsme si sami vozili z bouračky starého statku.

Vzpomínám si na ty zimy, kdy jsem topila ve starých kamnech a balila Janu do dvou dek, protože jsme neměli peníze na pořádné topení. Na léta, kdy jsem brala přesčasy v místní pekárně, abych jí mohla koupit nové boty do školy. Nikdy jsem si nestěžovala. Věřila jsem, že když budu dávat lásku a péči, vrátí se mi to.

„Mami, nechci se hádat,“ pokračuje Jana tišeji. „Ale už jsme to s Petrem dlouho řešili. Je čas na změnu.“

Cítím, jak se mi hroutí svět pod nohama. Vždyť jsem jí ten dům darovala před pěti lety! Byla tehdy po rozvodu s prvním manželem a já chtěla, aby měla jistotu. „Janičko, tady máš domov,“ říkala jsem jí tehdy a podepisovala darovací smlouvu u notáře v okresním městě. Ani mě nenapadlo, že by mě někdy mohla vyhodit.

„A co Tomášek?“ ptám se zoufale. „Vždyť mě má rád…“

Jana pokrčí rameny. „Samozřejmě že tě má rád. Ale můžeš ho vídat kdykoliv budeš chtít. Jen už tady nemůžeš bydlet.“

V tu chvíli mi dojde, že je rozhodnutá. Že už nejsem součástí jejího života tak, jak jsem byla dřív. Že všechno to, co jsem považovala za samozřejmé – rodinné večeře u jednoho stolu, společné pečení vánočního cukroví, letní grilování na zahradě – je pryč.

Celý večer sedím na lavičce před domem a koukám do tmy. Sousedka paní Novotná jde kolem a zastaví se: „Maruško, co tu tak sama?“

„Ale nic… jen přemýšlím,“ odpovím tiše.

„Něco se stalo?“

Zavrtím hlavou. Nechci o tom mluvit. Stydím se. Jak bych mohla přiznat, že mě vlastní dcera nechce doma? Že jsem přišla o všechno kvůli vlastní důvěřivosti?

Další dny jsou jako zlý sen. Jana se mnou skoro nemluví. Petr se mi vyhýbá pohledem. Tomášek se ptá: „Babičko, proč jsi smutná?“ A já mu nedokážu odpovědět.

Začnu hledat inzeráty na malý byt v našem městečku. Všechno je drahé nebo v hrozném stavu. Peníze z důchodu sotva stačí na nájem a jídlo. Přemýšlím o domově důchodců – ale to bych už opravdu vzdala všechno.

Jednou večer přijde Jana za mnou do pokoje.

„Mami… promiň mi to všechno,“ řekne tiše.

„Proč to děláš?“ zeptám se zlomeně.

„Nevím… možná chci mít konečně něco jen svého. Možná mám pocit, že jsi mi vždycky všechno určovala…“

Dívám se na ni a poprvé vidím nejen svou dceru, ale i ženu s vlastními strachy a touhami. Možná jsem opravdu byla moc ochranitelská. Možná jsem jí nedovolila dospět.

Ale copak je to důvod vyhnat matku z domu?

Balím si věci do dvou kufrů – pár fotek Karla, svetr od maminky, hrnek s nápisem „Nejlepší babička“. Dům je najednou cizí a studený.

Když odcházím, Tomášek mě obejme: „Babičko, přijdeš zase?“

„Přijdu,“ slíbím mu a polykám slzy.

Teď sedím ve svém novém malém bytě a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem být tvrdší? Nebo je to prostě osud všech matek – dát všechno a nakonec zůstat sama?

Co si o tom myslíte vy? Má matka právo čekat vděčnost od svých dětí? Nebo bychom měli umět pustit minulost a začít znovu?