Cena jednoho jablka: Příběh české babičky o lásce, obětech a rodině

„To jablko jste nemusela dávat, paní Novotná. Víte, že má Adam alergii na ovoce!“ zasyčí na mě Jana, moje snacha, sotva za sebou zavře dveře kuchyně. Její hlas je ostrý jako břitva a já cítím, jak mi v hrudi stoupá horko. Adam sedí u stolu, jeho oči jsou plné slz a já mám chuť ho obejmout, ale vím, že teď nesmím.

Všechno to začalo tím obyčejným jablkem. Leželo na stole, červené a voňavé, a Adam na něj koukal tak dychtivě. Vždycky jsem byla ta hodná babička, co peče štrůdl a dává vnoučatům sladkosti za zády rodičů. Ale dneska jsem udělala chybu. Zapomněla jsem na Janinu přísnou dietu a pravidla. Zapomněla jsem na všechno, co mi Jana opakuje při každé návštěvě: „Žádné ovoce, žádný cukr, žádné mléko.“

„Promiň, Jani,“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce. „Já… Adam měl takovou radost…“

„Radost? Až skončí na pohotovosti, budete mít radost?“ vyjede na mě Jana a já se propadám hanbou. V tu chvíli si uvědomím, jak moc se všechno změnilo od doby, kdy jsem byla mladá matka já. Tehdy jsme děti nechávali běhat po dvoře s roztrhanými koleny a jablka jsme trhali přímo ze stromu.

Adam se rozpláče. Jana ho popadne za ruku a táhne ho do předsíně. „Pojď, jdeme domů.“

Zůstanu stát v kuchyni sama. Dívám se na prázdný talíř a cítím se zbytečná. Vždycky jsem si myslela, že stáří přinese klid a moudrost, ale místo toho mám pocit, že jsem na obtíž. Moje dcera Lenka mi volá jen jednou týdně, syn Petr je pořád v práci a Jana… Jana mě nikdy nepřijala do rodiny úplně.

Sednu si ke stolu a vzpomínám na svého muže Karla. Kdyby tu byl, řekl by: „Neboj se, Maruško, všechno se spraví.“ Ale Karel už tři roky není mezi námi a já se učím žít sama. Každý den si vařím kávu do jeho oblíbeného hrníčku a povídám si s jeho fotkou na poličce.

Večer mi volá Petr. „Mami, co se stalo? Jana je úplně vytočená.“

„Dala jsem Adamovi jablko,“ přiznávám tiše.

Chvíli je ticho. Pak Petr povzdechne: „Víš, že to nemůže. Ale… chápu tě. On tě má rád.“

„Já vím,“ řeknu a slzy mi tečou po tváři.

Další den je ticho. Nikdo nevolá. Dívám se z okna na deštivou ulici v našem paneláku na Jižním Městě a přemýšlím, jestli jsem opravdu tak špatná babička. Vždycky jsem chtěla být tou laskavou starou paní, co má otevřenou náruč pro všechny děti z domu. Ale dneska už děti nechodí ven bez dozoru a rodiče mají strach ze všeho.

Odpoledne zvoní zvonek. Otevřu dveře a tam stojí sousedka paní Hrdličková s koláčem v ruce.

„Slyšela jsem křik včera,“ řekne soucitně. „Nebojte se, Maruško, mladí dneska všechno moc řeší.“

Sedíme spolu u stolu a povídáme si o starých časech. O tom, jak jsme jako děti jedly ovoce přímo ze zahrady a nikdo nás nehlídal. O tom, jak jsme byly šťastné i bez mobilů a tabletů.

Večer si lehnu do postele a přemýšlím o svých dětech. O tom, kolik jsem toho pro ně obětovala – noci bez spánku, roky v práci v nemocnici na směny, abych jim mohla koupit nové boty do školy. A teď? Teď mám pocit, že už mě nepotřebují.

Za týden přijde Petr s Adamem na návštěvu sám. Jana prý musela do práce.

Adam mě obejme kolem krku: „Babičko, já tě mám rád.“

Petr mě pohladí po ruce: „Mami… promiň za Janu. Ona to myslí dobře, jen má někdy strach.“

Usměju se skrz slzy: „Já vím. Jen… někdy mám pocit, že už neumím být součástí vaší rodiny.“

Petr mě obejme: „Bez tebe bychom nebyli rodina.“

Když odcházejí, zůstanu stát ve dveřích a dívám se za nimi do deště. Přemýšlím o tom, kolik toho člověk musí obětovat pro rodinu – a jestli je někdy správné myslet i na sebe.

Možná nejsem dokonalá babička podle dnešních pravidel. Ale pořád mám srdce plné lásky pro své děti i vnoučata.

Říkám si: „Je možné být dobrou babičkou i tehdy, když člověk občas udělá chybu? Nebo rodina vždycky znamená vzdát se kousku sebe? Co si o tom myslíte vy?“