Byt na papíře, láska v srdci: Jak jsem přišla o dceru kvůli vnučce

„Noro, tohle mi nemůžeš udělat! To je podraz!“ Ivana stála uprostřed mého obýváku, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz. Její hlas se třásl vztekem i zklamáním. Já jen seděla na pohovce, neschopná slova, s papíry od notáře v klíně. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Bylo to přesně před rokem. Venku padal první sníh a já cítila, jak se mi s každým dnem krátí čas. Vnučka Lada byla vždycky moje sluníčko – pomáhala mi s nákupy, volala mi každý večer, když jsem byla nemocná. Ivana, moje jediná dcera, byla poslední roky pořád zaneprázdněná – práce, nový přítel, cestování. Viděly jsme se jednou za měsíc, někdy ani to ne. A tak jsem si řekla: když už nemám jistotu v dceři, chci aspoň zabezpečit Ladu. Proto jsem se rozhodla přepsat byt na ni.

Ten den, kdy jsem to Ivaně oznámila, mám vryté do paměti jako jizvu. „Proč jsi mi to ani neřekla? Proč jsi mě obešla?“ křičela na mě. „Vždyť je to i můj domov! Celý život jsem ti pomáhala, starala se o tebe, a teď…?“

Snažila jsem se jí vysvětlit své důvody. „Ivanko, ty máš svůj život. Lada je tu pro mě. Nechci, aby jednou skončila na ulici.“ Ale ona mě neposlouchala. Zabouchla dveře tak silně, že se rozklepala okna.

Od té doby se mnou nepromluvila. Nezvedá mi telefon, neodpovídá na zprávy. O vánocích mi poslala jen strohou SMS: „Veselé svátky.“ S Ladu jsme si zpočátku byly blíž než kdy dřív – chodily jsme spolu na procházky, pekly bábovku, povídaly si dlouho do noci. Jenže časem i ona začala být jiná. Čím víc jsem jí opakovala, jak je pro mě důležitá, tím víc se uzavírala do sebe.

Jednou večer přišla domů pozdě a já ji čekala s večeří. „Lado, kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach.“

Odpověděla podrážděně: „Babi, nejsem malá holka! Mám svůj život.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem si uvědomila, že jsem možná udělala chybu – že jsem ji zatížila něčím, co vůbec nechtěla.

Začaly jsme se hádat kvůli maličkostem. O tom, kdo má uklidit koupelnu, kdo zaplatí elektřinu. Jednou jsem zaslechla její rozhovor s kamarádkou: „Nevím, jestli to stálo za to… Babi je pořád protivná.“

A tak jsem zůstala sama v bytě, který už nebyl můj. Lada začala trávit víc času u přítele a já seděla večer u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o Ivaně – o tom, jak jsme spolu kdysi chodily do Stromovky krmit kachny, jak jsme pekly vánoční cukroví a smály se u pohádek.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za Ivanou do práce. Čekala jsem ji před kanceláří s malou krabičkou lineckého cukroví.

„Ivanko… prosím tě…“ začala jsem tiše.

Podívala se na mě chladně: „Co chceš?“

„Chci tě zpátky… Chybíš mi.“

„To sis měla rozmyslet dřív,“ řekla a odešla.

Zůstala jsem stát na chodníku mezi spěchajícími lidmi a cítila se menší než kdy dřív.

Doma mě čekalo ticho a prázdnota. Lada přišla až pozdě večer a ani si nesundala boty.

„Lado…“ začala jsem opatrně.

„Babi, já už tady dlouho nebudu. S Petrem jsme si našli podnájem.“

V tu chvíli mi došlo všechno. Ztratila jsem dceru i vnučku – každou jinak, ale obě kvůli své vlastní nerozhodnosti a strachu ze samoty.

Teď sedím u kuchyňského stolu a píšu tyhle řádky. Přemýšlím: Co je vlastně důležitější? Papír od notáře nebo rodinné pouto? Dá se ještě něco napravit? Nebo už je pozdě?

Možná někdo z vás zažil něco podobného… Udělali byste to stejně? Nebo byste volili jinou cestu?