„Mami, proč zase brečíš?“ V ten večer se mi zhroutil svět a já dodnes nevím, jestli se dá zrada opravdu odpustit

„Tohle mi nevysvětlíš, Petře. Už ani slovo.“ Hlas se mi třásl tak, že jsem se skoro nepoznávala. Stála jsem v kuchyni v našem bytě v Plzni, v ruce jeho telefon, na displeji jediná věta: Chybíš mi. Včerejšek byl nádherný. A pod tím srdíčko. Petr zbledl, sáhl po mobilu a já o krok ucouvla, jako by mě mohl spálit. V ložnici spala naše šestiletá Anička a mně hlavou běželo jediné: hlavně ať se nevzbudí, hlavně ať tohle neslyší. Jenže já sama jsem to slyšela až moc jasně — ten zvuk, když se vám během jedné vteřiny rozpadne život, který jste považovali za jistý.