Svatba na čekané: Pravda, kterou jsem nechtěl slyšet

„Petře, prosím tě, přijď hned do nemocnice. Vezmi s sebou ty papíry od pojišťovny… a… prosím, pospěš si.“ Mámin hlas zněl, jako by se každou chvíli mohl zlomit. Seděl jsem s Ivanou v kavárně U Tří lvů, před sebou seznam písniček na svatbu, a najednou mi v uších hučelo. Ivana se na mě starostlivě podívala: „Co se děje?“ Jen jsem zavrtěl hlavou, popadl bundu a vyběhl ven.

Cestou do nemocnice mi hlavou běžely nejhorší scénáře. Máma nikdy nepanikařila, vždycky byla ta silná, co držela naši rodinu pohromadě. Když jsem dorazil na internu, seděla na lavičce, oči zarudlé, ruce se jí třásly. „Mami, co se stalo?“ zeptal jsem se a snažil se skrýt vlastní strach. „Musíme si promluvit, Petře. Ale nejdřív… pojď za doktorem.“

Doktor Novotný, kterého jsem znal od dětství, mě vzal stranou. „Vaše maminka měla slabý infarkt. Je stabilizovaná, ale… potřebujeme některé informace. A… možná by bylo dobré, kdybyste si s ní promluvil. Něco vám chce říct.“

Vrátil jsem se k mámě a sedl si vedle ní. „Mami, co se děje? Proč jsi tak vyděšená?“ Podívala se na mě pohledem, který jsem u ní nikdy neviděl – plným viny a bolesti. „Petře, je něco, co jsem ti měla říct už dávno. Ale bála jsem se. Teď už nemůžu dál mlčet.“

V tu chvíli se mi sevřel žaludek. „Mami, co to je?“

„Tvůj táta… není tvůj biologický otec.“

Na chvíli jsem přestal dýchat. „Cože?“

„Byla jsem mladá, hloupá… a zamilovaná do někoho jiného. Tvůj otec o tom věděl, ale rozhodli jsme se, že tě vychováme spolu. On tě vždycky miloval jako vlastního. Ale teď… když jsem byla v nemocnici, musela jsem podepsat nějaké papíry a… bojím se, že by se to mohlo provalit. Chtěla jsem, abys to slyšel ode mě.“

Seděl jsem tam jako opařený. V hlavě mi vířily vzpomínky – táta, jak mě učil jezdit na kole, jak mě poprvé vzal na hokej, jak jsme spolu stavěli modely letadel. Všechno se najednou zdálo cizí, jako by mi někdo ukradl celý život.

„A kdo je… můj biologický otec?“ zeptal jsem se tiše.

Máma se rozplakala. „Jmenuje se Karel. Byl to můj spolužák z gymplu. Odešel do Brna, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Nikdy jsem mu to neřekla. Tvůj táta mě požádal o ruku a slíbil, že se o nás postará.“

Cítil jsem, jak se mi hroutí svět. „A proč jsi mi to nikdy neřekla? Proč teď?“

„Protože jsem tě chtěla chránit. A taky… jsem se bála, že bys mě nenáviděl.“

V tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vešel táta. Podíval se na mě, pak na mámu. „Řekla jsi mu to?“ zeptal se tiše. Máma jen přikývla. Táta si sedl naproti mně, ruce složené v klíně. „Petře, vím, že je to pro tebe šok. Ale pro mě jsi vždycky byl a budeš můj syn. Nic na tom nezmění žádný papír ani krevní skupina.“

Nevěděl jsem, co říct. Všechno, co jsem si myslel, že vím o své rodině, bylo najednou nejisté. „A co mám teď dělat? Mám hledat Karla? Mám zapomenout na všechno, co bylo?“

Táta se na mě podíval s takovou láskou, že jsem měl slzy na krajíčku. „To je jen na tobě. Já tě budu podporovat, ať se rozhodneš jakkoliv.“

Když jsem se vrátil domů, Ivana už na mě čekala. „Co se stalo?“ zeptala se a objala mě. Všechno jsem jí řekl. Seděla tiše, držela mě za ruku. „Petře, rodina není jen o krvi. Je o tom, kdo s tebou stojí, když je nejhůř.“

Další dny jsem byl jako ve snu. Máma se zotavovala, táta byl pořád se mnou. Ale v hlavě mi pořád zněla otázka: Kdo vlastně jsem? Mám právo vědět, kdo je můj biologický otec? Nebo bych měl nechat minulost spát?

Jednoho večera jsem seděl s tátou na balkoně. „Tati, myslíš, že bych měl Karla najít?“ zeptal jsem se. Táta se zamyslel. „To záleží na tobě. Ale pamatuj, že rodina je to, co si zvolíš. Já tě nikdy neopustím.“

Svatba s Ivanou se blížila. Najednou jsem si uvědomil, že i když je pravda někdy bolestivá, je lepší ji znát, než žít ve lži. Ale pořád jsem nevěděl, jestli mám Karla hledat. Máma mi dala jeho starou adresu, ale varovala mě, že už tam dávno nebydlí.

Den před svatbou jsem stál před zrcadlem a přemýšlel, jestli mám odvahu začít hledat odpovědi. Ivana přišla za mnou, objala mě a zašeptala: „Ať se rozhodneš jakkoliv, budu při tobě.“

A tak tu sedím, s hlavou plnou otázek, a přemýšlím: Je lepší znát pravdu, i když bolí? Nebo je někdy lepší nechat minulost minulostí? Co byste udělali vy na mém místě?