Táta se rozhodl žít z mé mateřské: Když rodina přestane být oporou

„Lucie, nemáš ještě nějaké peníze bokem? Potřeboval bych zaplatit složenky,“ ozvalo se z obýváku, kde můj táta seděl v teplácích a s ovladačem v ruce. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já držela v náručí malou Aničku, která se právě probudila a začala plakat. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ne na Aničku, ale na tátu, na celý svět, na tu nespravedlnost, která mě potkala.

Nikdy bych nevěřila, že se ocitnu v situaci, kdy budu živit nejen své dítě, ale i vlastního otce. Když jsem před dvěma lety zjistila, že jsem těhotná, byla jsem plná naděje. S partnerem Petrem jsme plánovali společnou budoucnost, ale všechno se změnilo, když mě opustil měsíc před porodem. Zůstala jsem sama, bez opory, jen s tátou, který mi slíbil, že mi pomůže. „Neboj se, Lucko, zvládneme to spolu,“ říkal tehdy a já mu věřila. Jenže místo pomoci se z něj stal další člověk, o kterého jsem se musela starat.

Táta přišel o práci už před třemi lety. Nejdřív to vypadalo, že si rychle najde něco nového, ale postupně rezignoval. Přestal hledat, přestal se snažit. Dny trávil u televize, občas zašel do hospody, a když jsem mu něco vyčítala, jen mávl rukou. „Však ty máš teď mateřskou, ne? To zvládneme,“ říkal s úsměvem, který mě začal děsit.

Jednoho večera, když Anička konečně usnula, jsem si sedla ke kuchyňskému stolu a začala počítat. Mateřská, příspěvky, pár korun z brigády, co jsem zvládala dělat z domova. Všechno šlo na nájem, jídlo, plenky. A pak přišel táta s dalšími požadavky. „Potřebuju na cigára, Lucko. A taky by to chtělo koupit něco k večeři, lednice je prázdná.“ V tu chvíli jsem se rozbrečela. „Tati, já už nemůžu. Nemám z čeho brát. Proč mi nepomůžeš? Proč jen bereš?“

Táta se na mě podíval, jako bych mu právě vrazil nůž do zad. „Já jsem ti dal všechno, když jsi byla malá! Teď je řada na tobě!“ Jeho hlas byl plný výčitek a já se cítila provinile. Opravdu mu to dlužím? Opravdu je moje povinnost živit ho, když sama sotva přežívám?

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, styděla jsem se. Co bych jim řekla? Že mě vlastní táta zneužívá? Že místo podpory mi přidal další břemeno? Maminka zemřela před pěti lety a od té doby jsme byli jen my dva. Vždycky jsem si myslela, že rodina je to nejdůležitější. Ale co když rodina přestane být oporou a stane se okovy?

Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Lucko, vypadáš unaveně. Všechno v pořádku?“ zeptala se starostlivě. Chtěla jsem říct, že ano, ale místo toho jsem se rozplakala. Ona mě objala a pozvala na kávu. Poprvé jsem někomu řekla pravdu. „Můj táta žije z mé mateřské. Já už nemůžu.“

Paní Novotná mě vyslechla a pak řekla něco, co mi utkvělo v hlavě: „Někdy musíme myslet i na sebe, Lucko. Není špatné říct dost.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním. Táta mi dal domov, když jsem byla malá. Ale teď jsem to já, kdo potřebuje pomoc. A on místo toho jen bere.

Další ráno jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde. „Tati, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně, když si sedl ke stolu s hrnkem kafe. „Nemůžu tě dál živit. Potřebuju, abys začal hledat práci nebo si aspoň zažádal o podporu. Já už to finančně nezvládám.“

Táta se na mě podíval s nevírou. „Ty mě chceš vyhodit? Vždyť jsem tvůj otec!“ Jeho hlas byl plný zlosti a já cítila, jak se mi třesou ruce. „Nechci tě vyhodit, ale nemůžu být jediná, kdo se stará. Potřebuju, abys mi pomohl.“

Následovalo ticho. Táta vstal, práskl dveřmi a odešel. Celý den jsem byla nervózní, bála jsem se, že už se nevrátí, nebo že se vrátí opilý a bude mi vyčítat, že jsem špatná dcera. Ale večer se vrátil. Bez slova mi podal papír – žádost o podporu v nezaměstnanosti. „Nevím, jestli to schválí, ale zkusím to,“ řekl tiše.

Bylo to malé vítězství, ale pořád jsem cítila tíhu v srdci. Vztah s tátou už nikdy nebude stejný. Přestala jsem mu důvěřovat, přestala jsem ho vidět jako oporu. Ale aspoň jsem udělala první krok.

Dnes, když se dívám na Aničku, přemýšlím, jakou mámu jí chci být. Chci ji naučit, že rodina je důležitá, ale že nesmí dovolit, aby ji někdo zneužíval. Že má právo říct dost, i když to bolí.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním? A jak poznat, kdy už je čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?