Když vám vlastní syn plánuje vyhodit z domu: Příběh jedné české matky

„Mami, už zase jsi zapomněla koupit mléko? Jak mám udělat snídani?“ ozvalo se za dveřmi kuchyně, když jsem se vracela z pošty s obálkou, která mi změnila život. V ruce jsem svírala dopis od notáře – dědictví po tetě Vlastě, o kterém jsem neměla ani tušení. Dva miliony korun. Dva miliony! Srdce mi bušilo radostí i nervozitou. Chtěla jsem to hned říct svému synovi, Petrovi. Vždyť poslední roky byly těžké, po smrti manžela jsme žili skromně, ale drželi jsme při sobě. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Stála jsem před jeho pokojem, ruka už se dotýkala kliky, když jsem zaslechla tlumený hlas. „Hele, Lucko, fakt už to s mámou nejde. Pořád jenom remcá, všechno jí vadí a já už chci mít klid. Kdybychom měli byt jen pro sebe…“ Lucka, jeho přítelkyně, se zasmála: „Tak ji prostě vyhoď. Vždyť je to tvoje bytovka, ne? Máš na to právo.“

Ztuhla jsem. Srdce mi spadlo do žaludku. Můj vlastní syn… Plánuje mě vyhodit z domu? Vždyť ten byt jsme koupili s manželem společně! Chtěla jsem vtrhnout dovnitř a začít křičet, ale místo toho jsem jen stála a poslouchala dál.

„Hele, Lucko, já vím, že je to drsný, ale ona už je fakt na obtíž. Pořád jenom vzpomíná na tátu a všechno porovnává s minulostí. Já chci žít svůj život! A navíc… kdybychom byt prodali, mohli bychom si koupit něco většího.“

Lucka se uchechtla: „Tak jí řekni, že má měsíc na vystěhování. Nebo jí prostě přestaň platit elektřinu v pokoji.“

V tu chvíli mi vypadla obálka z ruky a s tichým šustěním dopadla na koberec. Petr zmlkl. Otevřely se dveře a on mě uviděl stát tam jako sochu.

„Mami… to není tak, jak to vypadá…“ začal koktat.

„Tak jak to je?“ vyhrkla jsem. „Chceš mě vyhodit z domu? Po tom všem?“

Lucka se stáhla do pozadí a Petr se snažil zachovat klid: „Mami, já… já už prostě potřebuju svůj prostor. Ty pořád všechno kontroluješ, nemůžu dýchat.“

„A proto mě chceš vyhodit? Do čeho jsi mě to vychovala?“ rozplakala jsem se.

Petr jen pokrčil rameny a odvrátil pohled. „Promiň, mami.“

Zavřela jsem se v ložnici a celý den brečela do polštáře. Dva miliony korun v obálce na stole a já neměla komu je dát. Můj vlastní syn mě zradil.

Další dny byly jako zlý sen. Petr se mi vyhýbal, Lucka chodila po bytě jako by jí patřil. Všude nechávala svoje věci, v kuchyni byl nepořádek, v koupelně její kosmetika. Když jsem něco řekla, protočila oči: „No jo, babi, už zase prudíš.“

Začala jsem přemýšlet, co dál. Mám odejít? Kam půjdu? Do podnájmu? V mém věku? Sice mám peníze, ale cítím se zrazená a sama. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se na šedé paneláky v Modřanech. Tolik let jsme tu žili jako rodina…

Jednou večer přišel Petr domů opilý. „Mami, promiň… já nevím, co mám dělat… Lucka na mě tlačí… Já tě nechci vyhodit… Ale ona říká…“

„Petře,“ přerušila jsem ho tiše, „tohle je můj domov stejně jako tvůj. A jestli ti Lucka stojí za to, abys mě zradil… tak si to rozmysli.“

Druhý den ráno jsem našla Lucku v kuchyni s telefonem u ucha: „Jo mami, už ji brzy vyhodíme. Petr je měkkej, ale já ho přesvědčím.“ Když mě uviděla ve dveřích, jen se ušklíbla.

Rozhodla jsem se jednat. Zavolala jsem právníkovi a zjistila si všechno o vlastnictví bytu. Byt byl napsaný na mě i na Petra – polovina patřila mně! Měla jsem právo tu zůstat.

Večer jsem svolala rodinnou poradu. Seděli jsme u stolu – já, Petr a Lucka.

„Chci vám něco říct,“ začala jsem pevným hlasem. „Dostala jsem dědictví – dva miliony korun. Chtěla jsem je použít na rekonstrukci bytu nebo vám pomoct s hypotékou. Ale teď… teď nevím, jestli si to zasloužíte.“

Petr zbledl a Lucka otevřela pusu dokořán.

„Mami… promiň… já…“ začal Petr.

„Nechci slyšet omluvy,“ přerušila jsem ho. „Chci slyšet pravdu. Chceš mě opravdu vyhodit?“

Petr sklopil hlavu: „Já nevím… Lucka říká…“

„A co chceš ty?“ naléhala jsem.

Bylo ticho. Pak Lucka vstala: „Tohle nemá cenu. Petr je slaboch.“ Popadla kabelku a práskla dveřmi.

Seděli jsme tam s Petrem sami. Plakala jsem a on taky.

„Mami… já nechci, abys odešla. Jenom… já nevím, jak být dospělý bez táty.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali dlouho do noci.

Další týdny byly těžké. Petr chodil na terapie, já mu pomáhala najít práci po škole a pomalu jsme spolu začali znovu komunikovat jako matka a syn – ne jako soupeři o byt.

Dědictví jsem nakonec použila na rekonstrukci bytu i na malou dovolenou pro nás oba – poprvé po letech jsme byli spolu u moře.

Ale někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Jak je možné, že peníze dokážou rodinu rozdělit i spojit zároveň? A co byste udělali vy na mém místě?