Ve stínu tchyně – Příběh české ženy o boji za vlastní svobodu

„Zase ona…“ prolétlo mi hlavou, když se ozval zvonek v neděli ráno. Ještě jsem ani nestihla dopít kávu a už jsem slyšela známý hlas z chodby: „Jano, otevři, přinesla jsem něco malé!“ Věra, moje bývalá tchyně, stála za dveřmi s igelitkou plnou sladkostí a pohledem, který neznal hranic.

„Věro, říkala jsem vám, že dneska máme s Aničkou program,“ snažila jsem se zachovat klid, ale v břiše mi to vřelo. Anička už běžela ke dveřím: „Babičko!“ a já věděla, že další pokus o soukromí je v tahu.

Věra se usadila v kuchyni jako doma. „Víš, Jano, měla bys Aničku víc vést k pořádku. Včera měla ponožky každou jinou. A taky bys jí mohla koupit lepší boty. Tyhle jsou z tržnice?“ Její hlas byl medový, ale slova bodala jako jehly.

Přesně takhle to bylo celé roky. Když jsem byla ještě s Petrem, jejím synem, Věra rozhodovala o všem – od toho, co budeme jíst, až po to, jakou školku Anička navštěvuje. Po rozvodu se to nezměnilo. Petr byl pořád někde na služební cestě a Věra si zřejmě myslela, že má právo mi říkat, jak mám žít.

Jednou jsem to už nevydržela. „Věro, prosím vás, respektujte moje rozhodnutí. Jsem Aniččina matka.“

Podívala se na mě s hraným údivem: „Ale Janičko, já ti jen chci pomoct! Ty sama to přece nezvládáš.“

Tohle byla její oblíbená věta. A já si připadala jako neschopná matka pokaždé, když ji vyslovila. V práci jsem byla uznávaná účetní, ale doma… doma jsem byla jen ta rozvedená Jana, která nikdy nic neudělá dost dobře.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a dívala se na Aničku, jak si kreslí. Bylo jí šest a už teď v ní Věra zasévala pochybnosti: „Maminka je moc přísná. U mě můžeš všechno.“ Slyšela jsem to od Aničky několikrát a pokaždé mě bodlo u srdce.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat vztek a bezmoc. „Proč mi nikdo nevěří? Proč mám pocit, že musím všem dokazovat, že jsem dobrá máma?“ psala jsem jednu noc.

Jednou přišla Věra s novým nápadem: „Měla bys Aničku dát na balet. Znám paní učitelku na ZUŠce, domluvila jsem jí místo.“

„Ale Anička chce chodit na keramiku,“ namítla jsem.

„Keramika? To je ztráta času! Balet je pro holčičky z dobrých rodin.“

Aničku to rozplakalo. „Já nechci balet!“

V tu chvíli mi došlo, že musím něco změnit. Zavolala jsem Petrovi.

„Petře, tvoje máma mi pořád zasahuje do výchovy. Musíme si promluvit.“

Petr povzdechl: „Víš přece, jaká je. Nech ji být.“

„To nejde! Anička je zmatená a já už nemůžu dál.“

Petr mlčel. Nakonec řekl: „Promluvím s ní.“

Ale nic se nezměnilo. Věra dál chodila bez ohlášení a komentovala každý detail našeho života.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Věru v našem bytě – měla klíče od dob manželství a nikdy je nevrátila. „Uklidila jsem ti kuchyň,“ oznámila vítězoslavně.

To už bylo moc. „Věro, vraťte mi klíče! Tohle je můj domov a vy nemáte právo sem chodit bez dovolení!“

Poprvé v životě se zarazila. „Já… já jen chtěla pomoct.“

„Nechci vaši pomoc! Chci respekt!“ vykřikla jsem a rozplakala se.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, proč je tak těžké postavit se vlastní rodině – nebo té bývalé. Proč je v Česku pořád normální, že se rodiče pletou do života svých dětí i po třicítce? Proč mám pocit viny pokaždé, když chci něco udělat po svém?

Začala jsem chodit k psycholožce. Učila mě říkat „ne“ bez pocitu viny. Pomalu jsem získávala zpět sebevědomí.

Jednou večer jsme s Aničkou seděly na gauči a ona se ke mně přitulila: „Mami, já tě mám nejradši na světě.“

Objala jsem ji a slíbila si, že už nikdy nedovolím nikomu – ani Věře – aby nám bral klid.

Dnes už má Věra klíče zpět a víc respektuje naše hranice. Není to dokonalé, ale učím se chránit sebe i Aničku.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké říct vlastní rodině dost? Máme právo na svůj život i za cenu konfliktu? Co byste udělali vy na mém místě?