Slzy mezi zdmi: „Už to dál nevydržím!“

„Už to dál nevydržím! Ty tady jen sedíš a všechno necháváš na mně! Říkala jsi, že tuhle domácnost povedeš ty!“ křičela máma tak hlasitě, až se mi rozklepaly ruce. Stála jsem uprostřed kuchyně, mezi rozházenými talíři a zbytky večeře, a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Táta seděl v obýváku a dělal, že neslyší. Bratr Petr se zavřel do pokoje a pustil si hudbu na plné pecky. Všichni jsme byli spolu, ale každý sám.

Jmenuji se Alena a je mi třicet jedna let. Vyrůstala jsem v Brně, v paneláku na Lesné, kde sousedé věděli o sobě všechno a zároveň nic. Máma byla učitelka na základce, táta pracoval jako elektrikář. Vždycky říkali, že chtějí pro mě a Petra to nejlepší. Jenže jejich představa „nejlepšího“ byla často jiná než ta moje.

Od malička jsem musela být vzorná. Jedničky ve škole, uklizený pokoj, pomoc v domácnosti. Když jsem jednou přinesla dvojku z matematiky, máma se mnou týden nemluvila. „Aleno, ty na to máš! Jen se musíš víc snažit,“ opakovala pořád dokola. Táta jen pokrčil rameny: „To je ženská věc.“

Když mi bylo osmnáct, chtěla jsem jít studovat psychologii do Prahy. Máma byla proti: „V Brně máš všechno! Proč bys jezdila pryč? Tady tě máme pod dohledem.“ Nakonec jsem ustoupila a zůstala doma. Psychologii jsem vystudovala, ale nikdy jsem neměla pocit, že žiju svůj život.

Po škole jsem si našla práci v poradně pro děti a mládež. Práce mě bavila, ale doma to bylo pořád stejné. Máma rozhodovala o všem – co budeme jíst, kdy budeme uklízet, jak budeme trávit víkendy. Když jsem si našla přítele Tomáše, máma ho okamžitě odsoudila: „Ten kluk není pro tebe! Nemá pořádnou práci.“ Tomáš to po roce vzdal.

A teď tu stojím v kuchyni, třesu se a poslouchám mámin křik. „Říkala jsi, že tuhle domácnost povedeš ty! Ale všechno je na mně! Já už nemůžu!“ Máma má slzy v očích a já poprvé vidím, jak je unavená. Najednou mi dojde, že ona taky celý život žila podle někoho jiného – podle babičky, podle dědy, podle tátových představ.

„Mami… já nevím, jak na to,“ zašeptám. „Nikdy jsi mi nedala prostor něco zkusit sama.“

Máma se na mě podívá tak tvrdě, až mě zamrazí: „To je výmluva! Kdybys chtěla, dávno bys něco změnila.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomí. „A co jsi změnila ty?“ vyhrknu. „Celý život jsi dělala jen to, co po tobě chtěli ostatní! Nikdy jsi nebyla šťastná!“

V kuchyni je ticho. Slyším jen tikot hodin a svůj zrychlený dech. Máma se otočí ke dřezu a začne umývat nádobí. Já stojím jako přikovaná. Cítím vztek i lítost zároveň.

Večer ležím v posteli a přemýšlím nad tím, co se stalo. Vzpomínám si na dětství – na chvíle, kdy jsme s mámou pekly bábovku nebo když mě učila jezdit na kole. Byly i hezké chvíle. Ale těch napjatých bylo víc.

Druhý den ráno najdu mámu v kuchyni s červenýma očima. „Promiň,“ řekne tiše. „Já… já už fakt nevím, jak dál.“

Sedneme si ke stolu a poprvé si povídáme jako dvě dospělé ženy. Říkám jí o svých pocitech méněcennosti, o tom, jak mě její kritika bolí. Ona mi vypráví o svém dětství – jak ji babička nikdy nepochválila a jak měla pocit, že nikdy není dost dobrá.

„Možná jsme obě uvězněné ve stejném kruhu,“ řeknu potichu.

Máma přikývne: „Nevím, jak z toho ven.“

Začínáme spolu chodit na rodinnou terapii. Není to jednoduché – někdy se pohádáme ještě víc než dřív. Ale poprvé mám pocit, že se něco mění.

Petr se nám směje: „Vy dvě jste jak z nějakého psychologického seriálu.“ Ale když vidí, že doma není tolik napětí, začne s námi mluvit víc i on.

Táta je pořád spíš stranou. Jednou večer za mnou přijde do pokoje: „Alenko… já tě mám rád. Jen nevím, jak ti to říct.“

Rozpláču se. Poprvé za celý život cítím, že mám právo být sama sebou.

Dnes už bydlím sama v malém bytě v centru Brna. S mámou si voláme skoro každý den – někdy se pohádáme i přes telefon, ale už to není tak bolestné jako dřív. Učím se odpouštět jí i sobě.

Někdy si říkám: Proč nám trvalo tak dlouho najít k sobě cestu? Kolik rodin kolem nás žije ve stejném tichém napětí? Co byste udělali vy na mém místě?