Matčina ruka žádá mou pomoc: Srdce mezi povinností a bolestí
„Ivano, potřebuju tě. Prosím.“ Její hlas zněl v telefonu naléhavěji než kdy dřív. Byla středa večer, venku pršelo a já seděla v kuchyni svého malého bytu na Žižkově, ruce se mi třásly nad hrnkem levné kávy. Matka. Ta žena, která mi dala život, ale také tolik bolesti. Vzpomínky na dětství mě bodaly jako jehly – její výčitky, ticho po hádkách, slzy schované pod polštářem. A teď mě žádá o pomoc.
„Mami, co se stalo?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď tušila. Peníze. Vždycky šlo o peníze.
„Nemám na nájem. Mají mě vyhodit. Nemám nikoho jiného než tebe.“
Zavřela jsem oči. V hlavě mi zněla slova mojí nejlepší kamarádky Lucie: „Ivano, já už mámě nepomáhám. Musela jsem si nastavit hranice, jinak bych se zbláznila.“ Lucie měla odvahu říct ne. Já? Já jsem vždycky byla ta hodná dcera, která zachraňuje.
„Kolik potřebuješ?“ vydechla jsem nakonec.
„Deset tisíc. Jen na tento měsíc. Slibuju, že ti to vrátím.“
Věděla jsem, že to není pravda. Nikdy mi nic nevrátila. Vždycky to byla já, kdo platil účty – za elektřinu, za léky, za její chyby. Ale tentokrát jsem měla na účtu sotva patnáct tisíc a čekala mě splátka za kurz angličtiny, který jsem si konečně mohla dovolit.
Po telefonu následovalo ticho. Slyšela jsem její dech, těžký a roztřesený.
„Ivano? Jsi tam?“
„Jsem,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík.
Po skončení hovoru jsem seděla dlouho v tmě. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se s matkou odcizily. Otec nás opustil, když mi bylo deset. Matka se uzavřela do sebe a já byla ta, kdo musel být silný. Když jsem chtěla jít na gympl, řekla mi: „Stejně na to nemáš.“ Když jsem si našla první práci v kavárně, smála se: „Tohle ti nevydrží.“
A přesto jsem tu byla zase já – jediná, kdo jí zbyl.
Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři mě čekala Lucie s kelímkem kávy.
„Tak co? Volala ti zase?“ zeptala se opatrně.
Přikývla jsem.
„A co jsi jí řekla?“
„Nevím… Asi jí ty peníze dám.“
Lucie si povzdechla: „Ivano, kdy už začneš myslet taky na sebe? Vždyť tě to ničí.“
Zamrazilo mě. Věděla jsem, že má pravdu. Ale jak mám odmítnout vlastní matku? Jak mám žít s tím vědomím, že ji nechám na ulici?
Večer jsem seděla u počítače a dívala se na svůj účet. Zbývalo mi rozhodnout – buď pomůžu matce a vzdám se svých plánů, nebo poprvé v životě řeknu ne.
Telefon znovu zazvonil.
„Ivano… prosím tě…“
Tentokrát jsem ji přerušila: „Mami, já… nemůžu ti dát všechny peníze. Potřebuju taky něco pro sebe.“
Na druhém konci bylo ticho. Pak přišel pláč.
„Takže mě necháš umřít na ulici? To jsi moje dcera?“
Slzy mi stékaly po tváři. „Mami… já tě mám ráda, ale už nemůžu pořád zachraňovat jen tebe.“
Zavěsila.
Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely matčiny výčitky i Lucčina slova o hranicích. Ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima a pocitem viny těžkým jako olovo.
O týden později mi přišla zpráva od matky: „Dostala jsem sociální dávky. Už to zvládnu sama.“ Bez omluvy, bez poděkování.
Seděla jsem u okna a dívala se na šedé pražské nebe. Cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Možná poprvé v životě jsem udělala něco pro sebe.
Ale pořád ve mně hlodala otázka: Kde je hranice mezi povinností k rodičům a ochranou vlastního života? Může být člověk dobrým dítětem i tehdy, když řekne ne?
Co byste udělali vy? Jak byste se rozhodli na mém místě?