Všechno pro Kubu: Jak jsem změnil naše sídliště jedním rozhodnutím

„Michale, proč brečíš? Vždyť máš narozeniny!“ slyším mámu, jak se snaží skrýt obavy za úsměv. Sedím na posteli, v ruce svírám barevnou obálku s penězi, které jsem dostal od babičky, dědy i tety Jitky. Všichni mi přáli, abych si koupil něco hezkého. Ale já vím, že tohle nejsou jen obyčejné peníze. Jsou to peníze, které můžou změnit něco víc než jen moji poličku s hračkami.

„Mami, já je nechci. Chci je dát Kubovi,“ vyhrknu a slzy mi stékají po tvářích. Máma se zarazí. „Kubovi? Proč?“

Vzpomenu si na včerejší den ve školce. Kuba přišel v roztrhaných teplácích a celý den seděl sám v koutě. Když jsme si hráli s autíčky, jen se díval. „Nemůžu si to dovolit,“ řekl tiše, když jsem mu nabídl, že si může půjčit moje nové lego. Věděl jsem, že jeho maminka je sama a že mají málo peněz. Ale až včera jsem pochopil, jak moc to bolí.

„Kuba nemá ani svačinu, mami. A nemá ani pořádné boty. Já chci, aby měl radost aspoň na chvíli. Prosím.“

Máma si ke mně sedne a obejme mě. „To je od tebe moc hezké, Michale. Ale víš, že to není tak jednoduché. Nemůžeme jen tak někomu dávat peníze.“

„Ale proč ne? Vždyť je to správné!“ křičím a cítím, jak se ve mně mísí vztek a smutek. Táta, který právě přišel z práce, nás slyší a vstoupí do pokoje. „Co se tu děje?“

„Michal chce dát svoje narozeninové peníze Kubovi ze školky,“ vysvětluje máma.

Táta se zamračí. „To je sice pěkné gesto, ale peníze bys měl použít pro sebe. A co když si to jeho rodina nevezme dobře? Nebo co když se to dozví ostatní děti?“

Ale já už jsem rozhodnutý. Druhý den ráno si schovám obálku do batohu a po cestě do školky se zastavím u Kubova paneláku. Jeho maminka zrovna vychází s Kubou ven. „Dobrý den, paní Novotná. Já… já mám pro Kubu dárek k narozeninám,“ zakoktám se a podám jí obálku.

Paní Novotná se na mě překvapeně podívá. „Ale Michale, to nemůžeme přijmout…“

„Prosím, vezměte si to. Já mám všechno, co potřebuju. A Kuba je můj kamarád.“

Kuba se na mě usměje a poprvé za dlouhou dobu vypadá šťastně. Jeho maminka se rozpláče. „Děkuju, Michale. Jsi hodný kluk.“

Ve školce se to ale rychle rozkřikne. Některé děti se mi smějí, že jsem hlupák, že jsem dal všechny peníze. „Ty jsi blázen, Michale! Mohl sis koupit nový tablet!“ posmívá se mi Honza. Ale já vím, že jsem udělal správnou věc.

Odpoledne si mě zavolá paní učitelka. „Michale, slyšela jsem, co jsi udělal pro Kubu. To je moc hezké. Ale víš, že pomoc by měla být i od dospělých. Co kdybychom uspořádali sbírku pro rodiny, které to potřebují?“

Souhlasím a paní učitelka napíše dopis rodičům. Druhý den už se na nástěnce objevuje výzva: „Pomozme společně rodinám v nouzi.“ Někteří rodiče se zlobí. „Proč bychom měli dávat peníze cizím lidem?“ rozčiluje se pan Novák na schůzce. „My taky nemáme na rozhazování!“

Ale jiní se přidávají. „Když může šestiletý kluk myslet na druhé, proč bychom nemohli i my?“ říká paní Dvořáková. A tak se rozjede vlna solidarity. Lidé nosí oblečení, hračky, někdo přinese i jídlo. Sídliště, kde se dřív každý staral jen o sebe, najednou žije společným cílem.

Doma je ale dusno. Táta se mnou nemluví. „Měl by ses naučit, že svět není fér a že peníze si musíš chránit,“ říká mi večer. Máma mě pohladí po vlasech. „Já jsem na tebe pyšná, Michale. Ale chápu, že táta má strach. Bojí se, že tě svět zklame.“

Jednou večer slyším, jak se rodiče hádají. „Myslíš, že je správné, aby náš syn rozdával, co má? Co když si z něj budou ostatní dělat legraci? Co když mu to jednou někdo vrátí zlým způsobem?“

„Ale co když ho to naučí být lepším člověkem?“ odpovídá máma tiše.

Za pár týdnů se situace na sídlišti změní. Lidé se zdraví, pomáhají si. Kuba má nové boty, svačinu a dokonce i batoh, který mu darovala paní z vedlejšího vchodu. Já mám pocit, že jsem udělal něco důležitého. Ale zároveň cítím, že jsem dospěl o několik let.

Jednoho dne mě zastaví pan Novák. „Hele, Michale, možná jsem byl na začátku proti, ale dneska jsem viděl, jak se moje dcera směje s Kubou. Díky, žes nám ukázal, že i malý kluk může změnit velké věci.“

Doma se táta konečně usměje. „Víš co, Michale? Možná jsem se mýlil. Možná je svět lepší, když v něm žijí lidé jako ty.“

Dívám se z okna na naše sídliště, kde už nejsou jen zamračené tváře, ale i úsměvy a pomocná ruka. Přemýšlím: Udělal bych to znovu? Stálo to za to, i když jsem přišel o svoje peníze? A co byste udělali vy na mém místě?