Poslední kapka naděje: Příběh Emílie a Ivana

„Emílie, už zase brečíš?“ ozvalo se tiše od dveří. Otočila jsem hlavu a spatřila Ivana, jak stojí s kyticí tulipánů, které jsem vždycky milovala. Slzy mi tekly po tváři, ale tentokrát to nebyl strach ani bolest. Byla to směs úlevy, vyčerpání a zvláštního štěstí. „Tohle je naposledy, lásko. Už to zvládneme,“ zašeptal a políbil mě na čelo.

Byl leden 2024 a já seděla v nemocnici Na Homolce, kde jsem od roku 2016 podstoupila už čtvrtou operaci a nespočet chemoterapií. Rakovina mi vzala prsa, vlasy, sílu i kus sebevědomí. Ale nikdy mi nevzala Ivana. Ten muž, který se mnou spal na rozkládací židli, když jsem měla horečky, který mi holil hlavu, když mi začaly padat vlasy, a který mě držel za ruku, když jsem křičela bolestí.

Poslední týdny byly nejtěžší. Tělo už nechtělo bojovat, duše byla unavená. Každé ráno jsem se dívala do zrcadla a ptala se sama sebe, jestli to má ještě cenu. Ivan to věděl. Poznal to z mého pohledu, z ticha, které mezi námi viselo jako těžký závoj.

Jednoho večera, když jsem seděla v kuchyni a snažila se sníst aspoň polévku, si ke mně přisedl. „Emílie, vím, že už nemáš sílu. Ale já ji mám za nás oba. A chci ti něco ukázat.“ Otevřel notebook a pustil mi video. Byla to moje fotka z nemocnice, jak se usmívám, i když jsem byla bez vlasů. Začal vyprávět náš příběh. O tom, jak jsme spolu bojovali, jak jsme se smáli i plakali. A pak řekl: „Rozhodl jsem se, že tvůj poslední den chemoterapie nebude jen tvůj. Chci, aby se stal dnem naděje pro všechny, kdo bojují jako ty.“

Nechápala jsem. Ivan mezitím spustil webovou stránku s názvem „Poslední kapka naděje“. Byla tam výzva k darování krve, peněz na onkologii a vzkazy podpory. „Sdílel jsem tvůj příběh na Facebooku, Emílie. Lidé už píšou, že přijdou darovat krev. Někteří posílají peníze na dětskou onkologii. Tohle je tvoje vítězství.“

V tu chvíli jsem poprvé po měsících pocítila něco jako radost. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že moje bolest má smysl. Že můj boj může někomu pomoct.

Den poslední chemoterapie přišel rychleji, než jsem čekala. Byla jsem nervózní, ruce se mi třásly. Ivan mě držel za ruku a šeptal: „Jsem na tebe pyšný.“ Když jsem vyšla z ordinace, čekalo mě v nemocniční hale překvapení. Stáli tam naši přátelé, sousedé, dokonce i cizí lidé. Někteří drželi transparenty s nápisy „Emílie, jsi hrdinka!“ nebo „Společně silnější“. Děti z onkologie mi přinesly obrázky a sestřičky plakaly dojetím.

„Tohle všechno je pro tebe,“ řekl Ivan a objal mě. „A pro všechny, kdo bojují.“

Ten den se rozběhla lavina dobra. Lidé začali sdílet své příběhy, podporovat se navzájem. Na onkologii přišlo tolik dárců krve, že museli otevřít další místnost. Peníze z charitativní sbírky pomohly koupit nové přístroje a hračky pro děti.

Ale doma to nebylo vždy tak růžové. Ivan byl unavený, někdy podrážděný. „Nemůžu být pořád silný,“ vybuchl jednou večer, když jsem se ho ptala, proč je tak odtažitý. „Bojím se, že tě ztratím. A nevím, co bych dělal.“

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době jsem byla silná já. „Ivane, děkuju ti. Bez tebe bych to nezvládla. Ale teď musíme žít. Pro nás oba.“

Začali jsme znovu chodit na procházky do Stromovky, smáli se u starých českých filmů a plánovali malý výlet do Beskyd. Každý den byl dar. Každý den jsem si připomínala, že život není samozřejmost.

Jednou večer jsme seděli na balkoně, pili čaj a dívali se na hvězdy. Ivan mě vzal za ruku. „Víš, Emílie, nikdy jsem nevěřil, že bych mohl být tak pyšný na někoho jiného než na sebe. Ale ty jsi mě naučila, co znamená bojovat.“

Dnes už je to pár měsíců od poslední chemoterapie. Vlasy mi pomalu dorůstají, jizvy blednou. Ale v srdci zůstává vděčnost. Za Ivana, za rodinu, za všechny neznámé lidi, kteří mi ukázali, že i v nejtěžších chvílích může být svět krásný.

Někdy se ptám sama sebe: Proč právě já? Proč jsme museli projít tím vším? Ale možná je odpověď jednoduchá – abychom si uvědomili, jak moc znamená láska a podpora. Co myslíte vy? Má smysl bojovat i tehdy, když už nemáme sílu? Jak byste se zachovali na mém místě?