Ticho ve mně: Jak jsem přežila rakovinu a zradu vlastní rodiny

„Mami, prosím tě, nemůžeš mě teď nechat samotnou!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Seděla jsem na nemocniční posteli v Motole, v ruce svírala papírový kapesník a v hlavě mi hučelo. Právě mi lékař oznámil, že mám rakovinu prsu. Bylo mi třicet šest let, měla jsem dvě malé děti a pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

„Kateřino, já teď opravdu nemůžu. Musím do práce a táta má zase svoje problémy. Zavolej si někoho jiného,“ ozvalo se z druhé strany chladně. Pak už jen ticho. To ticho, které mě začalo pronásledovat od toho dne.

Nikdy bych nevěřila, že právě moje rodina – máma, táta i sestra Lucie – se ke mně otočí zády. Vždycky jsme byli taková ta typická česká rodina: nedělní obědy, společné Vánoce, dovolené na chalupě v Orlických horách. Ale když přišla krize, ukázalo se, že všechno to bylo jen na oko.

První týdny po diagnóze byly jako zlý sen. Chemoterapie mě připravila o vlasy i o sílu. Děti jsem musela svěřit bývalému manželovi Petrovi, protože jsem nebyla schopná se o ně postarat. On sice nebyl ideální partner, ale aspoň se zachoval jako člověk.

Jednou večer, když jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na prázdný hrnek od čaje, mi přišla zpráva od sestry: „Promiň, Kačko, ale já fakt nemůžu přijít. Mám toho teď moc v práci.“ Ani slovo útěchy. Jen další důkaz toho, že jsem na všechno sama.

Začala jsem chodit na psychologii do centra na Karlově náměstí. Paní doktorka Novotná byla první člověk, který mě opravdu vyslechl. „Kateřino, někdy je největší síla v tom přijmout samotu a najít v ní sebe samu,“ řekla mi jednou. Tehdy jsem jí nevěřila. Samota pro mě byla jen synonymem pro bolest.

Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Hanu na chodbě paneláku v Modřanech. „Vy jste nějak pohubla, Kačenko,“ řekla starostlivě. A já poprvé po dlouhé době někomu všechno řekla – o nemoci, o tom, jak mě rodina nechala na holičkách, o strachu ze smrti i z toho, co bude s dětmi.

Paní Hana mi začala nosit polévky a občas pohlídala děti, když je Petr přivezl na víkend. Byla to ona, kdo mi ukázal, že rodina nemusí být jen ta pokrevní.

Jednoho dne mi zavolala máma. „Kačko, slyšela jsem od Lucie, že už ti je líp. Tak snad už to zvládneš sama.“ V tu chvíli jsem pochopila, že některé vztahy prostě nejdou zachránit.

Začala jsem psát deník. Každý večer jsem si zapisovala svoje pocity – vztek, smutek i drobné radosti. Zjistila jsem, že ticho už není tak děsivé. Že v něm můžu najít klid a sílu.

Po půl roce léčby mi lékaři oznámili remisi. Byla jsem vyčerpaná, ale živá. Děti se ke mně vrátily a já jim slíbila, že už je nikdy neopustím – ani kdybych měla být úplně sama.

Jednou večer přišla Lucie ke mně domů. „Kačko… promiň,“ řekla tiše a sklopila oči. „Já jsem prostě nevěděla, jak ti pomoct.“

„To už je jedno,“ odpověděla jsem jí klidněji, než bych čekala sama od sebe. „Někdy člověk zjistí, že největší oporou si musí být sám.“

Dnes už vím, že rodina není vždycky ta krevní. Někdy ji tvoří lidé, které potkáte náhodou – jako paní Hana nebo paní doktorka Novotná.

Občas si ale večer sednu do ticha a přemýšlím: Proč mě ti nejbližší nechali ve štychu? Je to moje vina? Nebo je to prostě realita dnešní doby? Co byste udělali vy na mém místě?