Když pomoc bolí: Příběh o sesterské lásce a zklamání

„To myslíš vážně, Lucko? Zase jsi zapomněla vyzvednout Adélku ze školky? Vždyť jsem ti to připomínala třikrát!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem v tramvaji nervózně mačkala tlačítko na otevření dveří. Lidé kolem mě se otáčeli, ale bylo mi to jedno. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi praskne hlava. Už zase. Už zase jsem to já, kdo musí všechno zachraňovat.

Lucka jen odsekla: „No tak, Jani, co se stalo? Vždyť máš stejně cestu kolem, ne?“ Její hlas byl ledově klidný, jako by se vůbec nic nedělo. Zatnula jsem zuby a vyběhla z tramvaje. Venku foukal studený listopadový vítr a já si v duchu opakovala, že tohle už je moc. Že už toho mám dost.

Od dětství jsem byla ta rozumnější. Ta, která uklízela po Lucčiných průšvizích, která ji tahala z malérů a utěšovala mámu, když Lucka přišla domů s další pětkou nebo rozbitým kolenem. Táta odešel, když nám bylo deset a šest. Máma pracovala na dvě směny v nemocnici a já… já jsem se stala malou dospělou. Nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem pyšná na to, že zvládám všechno sama.

Jenže roky plynuly a nic se nezměnilo. Lucka vystřídala několik škol, pak několik prací, nakonec otěhotněla s klukem, který se k ní nikdy nehlásil. A já? Já jsem byla ta, která jí pomáhala s papíry na úřadech, sháněla peníze na kočárek a nakonec i hlídala malou Adélku, když Lucka potřebovala „pauzu“. Pauzu od čeho? Od života?

Ten den byl ale jiný. Když jsem dorazila do školky, Adélka seděla sama v šatně a paní učitelka na mě vrhla pohled plný soucitu i tiché výčitky. „Paní Novotná, to už je tento měsíc potřetí…“ řekla tiše. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ne kvůli Adélce – ta byla zvyklá čekat – ale kvůli sobě. Kvůli tomu nekonečnému kolotoči.

Doma jsem položila Adélku do postýlky a sedla si na gauč. Telefon mi vibroval v kapse – Lucka. Nezvedla jsem to. Poprvé za posledních deset let jsem prostě nemohla. Místo toho jsem si nalila skleničku vína a pustila televizi na nejvyšší hlasitost, abych neslyšela vlastní myšlenky.

Když Lucka dorazila domů, byla podrážděná. „Co blbneš? Proč mi nezvedáš telefon? Potřebovala jsem tě ještě poprosit o nákup!“ vyjela na mě hned ve dveřích.

„A co kdybys jednou něco udělala sama?“ vybuchla jsem. „Víš vůbec, jaké to je pořád jen dávat a nikdy nic nedostat zpátky? Víš vůbec, jaké to je být pořád ta zodpovědná?“

Lucka protočila oči. „No tak se neposer…“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Všechny ty roky potlačované bolesti a vzteku vytryskly ven jako lavina.

„Víš co? Už toho mám dost! Nejsem tvoje služka! Nejsem tvoje máma! Jsem tvoje sestra! A taky mám svůj život! Už ti nebudu pořád zachraňovat zadek!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Lucka stála v předsíni s otevřenou pusou. Poprvé za celý život nevěděla, co říct.

Druhý den ráno bylo ticho. Adélka si hrála s panenkami a Lucka seděla u stolu s hlavou v dlaních.

„Jani… promiň,“ zašeptala nakonec. „Já… já nevím, proč to tak dělám. Asi jsem si zvykla, že tu vždycky jsi.“

Sedla jsem si naproti ní a dlouho jsme mlčely.

„Já už nemůžu,“ řekla jsem tiše. „Musím myslet i na sebe.“

Lucka přikývla a poprvé v životě jsem v jejích očích viděla strach – strach z toho, že by mohla přijít o jediného člověka, který ji nikdy neopustil.

Od té doby se něco změnilo. Přestala jsem být vždycky k dispozici. Naučila jsem se říkat ne – i když to bolelo mě i ji. Lucka začala víc přemýšlet nad tím, co dělá. Někdy to zvládne sama, někdy ne… Ale už vím, že nejsem povinna zachraňovat ji za každou cenu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik toho má člověk obětovat pro rodinu? Kde je hranice mezi pomocí a sebepoškozováním? Co byste udělali vy na mém místě?