Náš dům bez cizí pomoci: Jak jsme s Martinem postavili domov bez rodičovských peněz

„Martine, už zase volali z banky. Prý musíme doložit další papíry, jinak nám hypotéku neschválí.“ Můj hlas se třásl, když jsem to říkala do telefonu. Stála jsem v tramvaji číslo 9, mačkala se mezi lidmi a v hlavě mi vířily myšlenky na to, jak dlouho ještě vydržíme. Martin mlčel, pak tiše řekl: „Neboj, zvládneme to. Jako vždycky.“

Byli jsme spolu tři roky, když jsme se rozhodli postavit si vlastní dům. Všichni kolem nás – kamarádi, kolegové i sousedé – měli jedno společné: jejich rodiče jim pomohli. Někdo dostal pozemek, jiný peníze na základ nebo aspoň vybavení. My jsme neměli nic. Moji rodiče žili z ruky do úst v paneláku na Jižním Městě a Martinovi rodiče… ti měli peněz dost, ale nikdy nám nedali ani korunu. „Když jste si vybrali tuhle cestu, tak si ji taky projděte sami,“ říkala jeho matka s ledovým klidem.

První měsíce byly plné naděje. Každý večer jsme seděli u kuchyňského stolu v našem malém pronajatém bytě a kreslili plány. „Tady bude kuchyně s velkým oknem,“ snila jsem nahlas. Martin přikyvoval a kreslil do rohu krb. Věřili jsme, že když budeme pracovat dost tvrdě, všechno zvládneme.

Jenže realita byla jiná. Hypotéka nám visela nad hlavou jako Damoklův meč. Každý měsíc jsme počítali každou korunu. Když jsem si jednou dovolila koupit si nové boty do práce, Martin se na mě podíval tak zklamaně, že jsem je druhý den vrátila. „Musíme šetřit,“ opakoval pořád dokola.

Nejhorší byly návštěvy u jeho rodičů v jejich vile v Průhonicích. Jeho matka mi vždycky podala ruku jen konečky prstů a s úsměvem poznamenala: „Tak co, už jste si našetřili na tu vaši chaloupku?“ Cítila jsem se jako žebračka. Martin se vždycky stáhl do sebe a cestou domů mlčel.

Jednoho dne přišel domů dřív než obvykle. „Mám nápad,“ řekl a v očích mu svítily jiskřičky. „Pojďme si všechno udělat sami. Najdeme levný pozemek někde za Prahou a postavíme dům vlastníma rukama.“ Nevěřila jsem mu, ale jeho nadšení bylo nakažlivé.

Začali jsme jezdit po vesnicích kolem Prahy a hledat pozemek. Nakonec jsme našli malý kousek půdy u Říčan – zarostlý, ale náš. Podepsali jsme smlouvu a já měla pocit, že se nám otevírá nový svět.

První rok byl peklo. Každý víkend jsme jezdili na pozemek, sekali trávu, kopali základy a hádali se o každou maličkost. „Takhle to nikdy nestihneme!“ křičela jsem jednou v dešti, když mi zmrzly prsty a bláto mi stékalo po tváři. Martin mě objal a šeptal: „Nesmíme to vzdát.“

Peníze docházely rychleji než naše síly. V práci jsem brala přesčasy a Martin si našel druhou brigádu. Večer jsme padali do postele vyčerpaní a někdy jsme spolu nemluvili celé hodiny. Přesto jsme každý měsíc viděli malý pokrok – základová deska, první řada cihel, okna.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a brečela. „Proč nám nikdo nepomůže?“ vzlykala jsem. Martin si ke mně sedl a vzal mě za ruku: „Protože pak budeme vědět, že je to opravdu naše.“

Rodina nás nechápala. Moje máma mi volala každý týden: „Proč si radši nekoupíte byt? Vždyť tohle nikdy nedoděláte.“ Martinova matka nám posílala odkazy na luxusní developerské projekty s poznámkou: „Kdybyste nebyli tak tvrdohlaví…“

Ale my jsme nepolevili. Když přišla zima a my neměli ještě střechu, spali jsme v autě zabalení do dek a ráno pili studenou kávu z termosky. Byly to nejhorší i nejkrásnější chvíle mého života.

Po dvou letech stál náš dům – malý, ale náš. Když jsme poprvé rozsvítili světlo v obýváku, rozplakala jsem se štěstím. Martin mě objal a řekl: „Dokázali jsme to.“

Dnes sedím na terase našeho domu a dívám se na západ slunce nad Říčany. Vím, že jsme přišli o spoustu věcí – o pohodlí, o vztahy s rodinou, o iluze. Ale získali jsme něco mnohem cennějšího: pocit, že všechno, co máme, je opravdu naše.

Někdy přemýšlím: Stálo to za to? Nebylo by jednodušší přijmout pomoc? Ale pak se podívám na Martina a vím, že bych neměnila.

Co byste udělali vy? Šli byste do toho sami, nebo byste přijali pomoc rodičů?