Slepota lásky: Když dcera nechce hrát na klavír a já jsem jediná, kdo to vidí

„Zase?“ Anička sedí na vysoké židli u klavíru, nohy jí visí ve vzduchu a prsty se váhavě dotýkají kláves. Její oči jsou sklopené, tvář napjatá. Kateřina stojí za ní, ruce založené na prsou, hlas ostrý jako břitva: „Opakuj tu stupnici ještě jednou. A tentokrát správně!“

Sedím v rohu obýváku a pozoruji tu scénu. Srdce mi buší až v krku. Vím, že bych měla něco říct, ale Kateřina je neústupná. Vždycky byla. „Mami, ty jsi nikdy neměla trpělivost,“ říkávala mi, když byla malá. Teď tu trpělivost vyžaduje od své dcery.

Anička se snaží. Opravdu se snaží. Ale každý tón je nejistý, každá chyba ji sráží ještě níž. „Já… já už nemůžu,“ zašeptá nakonec.

„Ale můžeš! Když jsem byla v tvém věku, hrála jsem každý den dvě hodiny. A podívej se, kam mě to dostalo!“ Kateřina má v očích tvrdost, kterou jsem u ní nikdy neviděla. „Chci pro tebe jen to nejlepší.“

V tu chvíli se mi sevře žaludek. Vím, že Kateřina to myslí dobře. Ale taky vím, že Anička není ona. A že klavír pro ni není radost, ale trest.

Po hodině Anička odběhne do svého pokoje. Slyším tlumený pláč za zavřenými dveřmi. Kateřina si sedne ke mně na gauč a nalije si víno. „Nevím, co s ní mám dělat. Je tak líná! Kdyby aspoň trochu chtěla…“

„Možná bys jí mohla dovolit zkusit něco jiného,“ navrhnu opatrně.

Kateřina se na mě podívá s nevolí. „Ty tomu nerozumíš, mami. Hudba je základ. Bez disciplíny z ní nic nebude.“

Vzpomenu si na chvíle, kdy byla malá ona. Jak jsem ji nutila chodit na balet, i když ji to nebavilo. Jak jsem ji chtěla ochránit před vlastními chybami – a místo toho jsem jí způsobila jiné bolesti.

Dny plynou a napětí v bytě houstne. Anička je čím dál uzavřenější. Přestává si hrát s kamarády venku, místo toho sedí u stolu a kreslí si do sešitu malé obrázky – pejsky, domečky, květiny. Klavír je pro ni strašákem.

Jednoho večera ji najdu v kuchyni, jak tiše brečí nad rozbitou tužkou. „Babičko… proč musím pořád hrát? Já chci malovat.“

Pohladím ji po vlasech a cítím slzy v očích. „To musíš říct mamince.“

„Ona mě neposlouchá,“ šeptne Anička.

Rozhodnu se jednat. Druhý den čekám na Kateřinu po práci. Sedíme spolu u stolu, mezi námi hrnek čaje a napětí by se dalo krájet.

„Kateřino… Anička je nešťastná.“

„To je jen období vzdoru,“ mávne rukou dcera.

„Ne, není. Trápíš ji tím klavírem.“

Kateřina ztuhne. „Ty mi chceš říkat, jak mám vychovávat vlastní dítě?“

„Nechci ti nic říkat… jen tě prosím, abys ji poslouchala.“

Rozhořčeně vstane od stolu: „Kdybys mě ty víc podporovala, mohla jsem být slavná pianistka! Já nechci, aby Anička promarnila svůj talent.“

„Ale ona ten talent nemá! A hlavně – nemá zájem!“ vyhrknu zoufale.

Kateřina se rozpláče. Poprvé po letech vidím svou dceru zlomenou. „Já… já jen nechci, aby byla obyčejná…“

Objímám ji a obě pláčeme.

Následující dny jsou tiché a napjaté. Kateřina je zamyšlená, Anička opatrně doufá. Jednoho odpoledne přinese domů velký blok papíru a pastelky.

„Chceš malovat?“ zeptá se dcery nejistě.

Anička přikývne a poprvé po dlouhé době se usměje.

Sedím u okna a sleduji je – matku a dceru, jak spolu kreslí slunce a stromy. Vím, že cesta ke smíření bude dlouhá a bolestivá.

Ale možná právě teď začínáme chápat: láska není o tom plnit si vlastní sny skrze děti.

Někdy přemýšlím – kolik rodičů nevidí skutečné potřeby svých dětí? Kolik z nás raději zavře oči před jejich bolestí? Možná bychom měli častěji naslouchat… místo abychom jen vyžadovali poslušnost.