Vím, že zachraňuješ svět, ale nech svou sestru nakrmit vlastní děti doma

„To si snad děláš srandu!“ zařval jsem do ticha bytu, když jsem otevřel lednici. Jen světlo a chlad. Ani jogurt, ani kousek sýra, jen pár drobků na lince. V tu chvíli jsem měl chuť rozbít talíř o zeď. Zase tu byla Jana se svými dvěma dětmi a všechno snědli. Všechno!

Telefon mi vibroval v ruce, když jsem vytáčel její číslo. „Jano, tohle už fakt nejde. Nemůžu být pořád tvoje záchranná stanice! Máš svůj byt, máš svoje peníze, tak proč musíš vždycky přijít sem a vyžrat mi lednici?“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval její unavený hlas: „Promiň, Tomáši. Kluci měli hlad a já… prostě jsem nestihla nakoupit.“

„To je tvoje věc! Já mám taky svůj život! Myslíš, že mě baví každý měsíc řešit, jak vyjdu s penězi, protože ty neumíš říct dětem ne?“

Zavěsil jsem dřív, než stačila odpovědět. Sedl jsem si na židli a zabořil hlavu do dlaní. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše dětství v paneláku na Jižním Městě. Táta odešel, když mi bylo deset, Jana byla ještě malá. Máma dřela ve dvou zaměstnáních a já se musel postarat o sestru. Tehdy jsem jí sliboval, že ji nikdy nenechám na holičkách.

Ale teď je mi třicet pět, mám vlastní byt v Modřanech, práci v IT firmě a pocit, že pořád žiju život někoho jiného. Jana je rozvedená, její bývalý manžel Petr platí alimenty jen občas. Ona pracuje jako učitelka v mateřské školce, ale pořád si stěžuje na peníze. A já? Já jsem ten „hodný brácha“, co vždycky pomůže.

Večer jsem šel do Alberta s pocitem, že nakupuju pro armádu. U pokladny jsem potkal sousedku paní Novotnou. „Zase velký nákup? To máte návštěvu?“ usmála se.

„Kéž by,“ povzdechl jsem si. „Spíš mám doma kobylky.“

Doma jsem se snažil uklidnit. Udělal jsem si čaj a pustil televizi. Ale myšlenky mi pořád běhaly k Janě. Vím, že to nemá lehké. Ale proč mám pocit, že její problémy jsou vždycky důležitější než moje?

Druhý den ráno mi přišla SMS: „Promiň ještě jednou za včera. Kluci ti namalovali obrázek.“

Obrázek byl roztomilý – já s Janou a dvěma kluky na hřišti. Ale místo radosti jsem cítil jen únavu.

V práci jsem byl protivný na kolegy. Šéfová Lenka si mě zavolala: „Tomáši, co se děje? Poslední dobou jsi podrážděný.“

„To nic není,“ zalhal jsem.

Ale večer mě čekalo další překvapení – Jana stála přede dveřmi s kluky a taškou prádla.

„Prosím tě, pračka mi zase nejede… Můžeme si u tebe vyprat?“

Chtěl jsem říct ne. Opravdu jsem chtěl. Ale když jsem viděl ty dva kluky s očima jako štěňata…

„Dobře,“ povzdechl jsem si.

Zatímco pračka hučela, Jana seděla u stolu a popíjela kávu.

„Víš, Tomáši… Já vím, že tě tím štvu. Ale já prostě někdy nevím kudy kam,“ řekla tiše.

„A myslíš si, že já to vím?“ vybuchl jsem. „Mám pocit, že žiju tvůj život místo svého! Kdy jsi naposledy řešila něco sama?“

Jana sklopila oči: „Já… bojím se být sama. Všechno je na mě moc.“

Mlčel jsem. Vzpomněl jsem si na mámu – jak byla silná, i když brečela potají v koupelně.

„Víš co?“ řekl jsem nakonec. „Já už taky nemůžu být pořád tvůj zachránce. Musíš začít řešit věci sama. Jinak se oba zblázníme.“

Jana vstala a objala mě: „Děkuju… i když to bolí.“

Když odešli, seděl jsem dlouho v tichu a přemýšlel: Kde je ta hranice mezi pomocí a vlastním životem? Kolik toho člověk musí obětovat pro rodinu? A kdy už je čas říct dost?

Možná nejsem hrdina. Možná jen unavený bratr, co už nechce zachraňovat svět na úkor sebe.

Co byste udělali vy? Má člověk právo říct rodině ne – nebo je to sobectví?