Stíny lásky: Jak jsem překonala rodinné preference na svatbě své sestry Elišky

„Proč vždycky jen Eliška?“ vyhrkla jsem, když jsem zaslechla, jak Petr v obýváku znovu vypráví mamce, jak je na ni pyšný. Stála jsem za dveřmi, ruce se mi třásly a v hrudi mě bodalo. Věděla jsem, že bych měla být šťastná – Eliška se vdává, má svůj velký den. Ale místo toho jsem cítila, jak se ve mně mísí závist s bolestí.

Maminka se na mě podívala s úsměvem, který měl být uklidňující, ale já v něm četla jen další potvrzení toho, že jsem vždycky byla ta druhá. „Lucko, přece víš, že tě máme rádi stejně,“ řekla tiše. Ale Petr se ani neotočil. Pokračoval v plánování svatebního programu s Eliškou po telefonu a já slyšela jeho smích – ten smích, který jsem kdysi milovala, protože mi připomínal bezpečí.

Když jsem byla malá, Petr přišel do našeho života jako záchranný kruh. Táta nás opustil, když mi bylo šest. Maminka byla zlomená a já si dlouho myslela, že je to moje vina. Petr byl trpělivý, učil mě jezdit na kole, četl mi pohádky a nikdy mi nedal pocítit, že nejsem jeho vlastní dcera. Jenže pak se narodila Eliška a všechno se změnilo. Najednou bylo všechno kolem ní – její první krůčky, první slova, školní úspěchy. Já byla ta starší, která to zvládne sama.

Teď, když se Eliška vdává, mám pocit, že už ani nejsem součástí jejich světa. Petr s ní plánuje každý detail – od výběru kapely po barvu ubrousků. Mě se nikdo na nic neptá. Když jsem navrhla, že bych mohla připravit svatební dort, Petr jen mávl rukou: „To nech na profesionály, Lucko.“

Večer před svatbou sedím na balkoně našeho panelákového bytu v Brně a koukám do tmy. Slyším z kuchyně smích – Eliška s Petrem zkouší svatební proslov. V očích mě pálí slzy. Najednou ke mně přijde maminka a sedne si vedle mě.

„Vím, co tě trápí,“ řekne tiše a pohladí mě po vlasech. „Ale víš, že Petr tě má rád. Jen… někdy to neumí dát najevo.“

„Ale proč jí všechno dává? Proč já musím být vždycky ta silná?“ vyhrknu.

Maminka se zamyslí. „Možná proto, že věří, že ty to zvládneš. Že jsi silnější, než si myslíš.“

Druhý den ráno je v bytě napjatá atmosféra. Eliška pobíhá v županu a nervózně hledá náušnice. Petr je celý nesvůj – pořád kontroluje čas a volá floristce. Já stojím v rohu a připadám si neviditelná.

Když přijedeme na radnici na Dominikánském náměstí, všichni jsou rozrušení. Eliška září štěstím a Petr ji drží za ruku jako malou holčičku. Najednou mě napadne: Co když jsem si to všechno jen namlouvala? Co když Petr opravdu neví, jak moc mě jeho chování bolí?

Po obřadu se všichni přesuneme do restaurace na Špilberku. Sedím u stolu s bratranci a cítím se jako cizinec ve vlastní rodině. Když přijde čas proslovů, Petr vstane a začne mluvit o Elišce – o tom, jak je krásná nevěsta a jak je na ni pyšný. Pak se ale na chvíli odmlčí a podívá se přímo na mě.

„A teď bych chtěl říct něco i Lucce,“ řekne najednou a v sále se rozhostí ticho. „Lucko, možná jsem ti to nikdy neřekl dost nahlas… Ale bez tebe bych nebyl tím tátou, kterým jsem dneska. Ty jsi mě naučila být trpělivý a laskavý. Jsi moje první dcera a vždycky budeš.“

V tu chvíli mi steče po tváři slza a cítím, jak se ve mně něco láme. Najednou mám pocit, že sem patřím.

Po proslovu za mnou přijde Eliška a obejme mě. „Promiň,“ šeptne mi do ucha. „Vím, že to pro tebe nebylo lehké.“

Večer sedíme s Petrem venku před restaurací. Dlouho mlčíme.

„Víš,“ začne Petr tiše, „někdy mám strach, že tě ztrácím. Že už mě nepotřebuješ.“

Podívám se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

„Potřebuju tě pořád,“ řeknu tiše.

Doma pak dlouho přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o lásku? Proč máme pocit, že musíme být silní sami? Možná bychom měli častěji říkat druhým, co pro nás znamenají…

A co vy? Zažili jste někdy pocit přehlížení v rodině? Jak jste to zvládli?