Pět měsíců s tchánem: Když se domov změní v bitevní pole

„To snad nemyslíš vážně, Martine! Tohle je už potřetí tento týden, co tvůj táta vtrhl do koupelny, když jsem tam byla!“ vybuchla jsem, sotva jsem za sebou zabouchla dveře ložnice. Martin seděl na posteli, tvářil se provinile a nervózně si mnul ruce. „Já vím, Jano, ale co mám dělat? On je prostě zvyklý na svůj režim…“

Bylo to už třetí měsíc, co se k nám nastěhoval Martinův otec, pan Karel. Původně to mělo být jen na pár týdnů, než mu opraví byt po vytopení. Ale opravy se protahovaly, a z našeho třípokojového bytu v paneláku na Jižním Městě se stalo bitevní pole. Každý den začínal stejně: Karel v pyžamu, s novinami v ruce a hlasitým komentářem ke všemu, co jsem dělala. „Jano, to vajíčko je moc natvrdo. A proč kupujete tuhle levnou šunku? Za nás se jedlo pořádně!“

Snažila jsem se být trpělivá. Vždyť je to Martinův otec, říkala jsem si. Ale když mi začal přerovnávat skříňky v kuchyni a vyhazovat „zbytečnosti“, došla mi trpělivost. „Karle, prosím vás, nechte ty hrnky být! Já vím, kde co mám!“ On jen mávl rukou: „Ale Janičko, já ti to tady trochu zorganizuju. Vždyť to děláš celé roky špatně.“

Martin se snažil být prostředníkem, ale většinou jen seděl mezi námi a mlčel. Večer jsme spolu seděli v kuchyni a já mu šeptala: „Musíš s ním promluvit. Takhle to dál nejde.“ Martin jen pokrčil rameny: „On je teď bez domova… nemůžeme ho vyhodit.“

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla Karla v našem obýváku s mými kamarádkami, které přišly na kávu. „Holky, víte, že Jana neumí pořádně vařit? Já jí to pořád říkám…“ Smály se, ale mě bodlo u srdce. Po jejich odchodu jsem bouchla dveřmi a rozplakala se. Martin mě objal: „Neboj, už to brzy skončí.“

Jenže neskončilo. Karel začal komentovat i naše manželství. „Martine, proč jí všechno dovoluješ? Za mých mladých let by si žena takhle nevyskakovala.“ Jednou večer jsem už nevydržela a vyjela na něj: „Karle, tohle je můj domov! Respektujte mě aspoň tady!“ On se urazil a tři dny se mnou nepromluvil.

Napětí rostlo. Přestali jsme s Martinem spát spolu v jedné posteli – on šel za Karlem do obýváku, prý aby mu nebylo smutno. Já zůstala sama v ložnici a přemýšlela, jestli má naše manželství vůbec šanci přežít.

Jednoho rána jsem zaslechla Karla, jak telefonuje s kamarádem: „No jo, mladí dneska nic nevydrží. Jana je hrozně háklivá…“ V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufry a odejít.

Nakonec jsem se rozhodla promluvit si s Martinem naposledy otevřeně: „Musíš si vybrat. Buď najdeme řešení, nebo já odcházím.“ Martin byl v šoku. „To přece nemyslíš vážně…“

Ale myslela jsem to smrtelně vážně. Druhý den jsme si sedli všichni tři ke stolu. „Karle,“ začala jsem opatrně, „vážíme si toho, že jste s námi mohl být v těžké chvíli. Ale potřebujeme zase svůj prostor.“ Karel chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Já už si něco najdu… nechci vám dělat problémy.“

Za týden se odstěhoval do provizorního podnájmu. V bytě zavládlo ticho – až příliš velké ticho. S Martinem jsme si dlouho povídali o tom, co všechno jsme zanedbali – hlavně komunikaci mezi sebou.

Dnes už je to pár měsíců od té doby. S Karlem jsme v kontaktu, ale návštěvy jsou krátké a předem domluvené. Někdy si říkám – mohla jsem být trpělivější? Nebo měl Martin víc stát za mnou? Jak byste to řešili vy? Má vůbec smysl obětovat vlastní pohodu kvůli rodině?