Po smrti mého muže mě jeho děti vyhodily z domu: Jak jsem našla nový začátek

„Vypadni odsud, Jitko. Táta je mrtvý a tenhle byt patří nám!“ křičela na mě Lucie, nejstarší dcera mého zesnulého manžela. Její bratr Petr stál za ní, ruce zkřížené na prsou, a v očích měl stejnou tvrdost. Stála jsem v předsíni, kde ještě před týdnem voněla káva a smáli jsme se s Karlem, mým mužem. Teď jsem měla v ruce igelitku s pár svetry a fotkou nás dvou z dovolené v Krkonoších.

„To nemyslíte vážně…“ zašeptala jsem. Ale Lucie už mi strkala klíče do dlaně. „Ať tě tu už nevidím. Máma by tohle nikdy nedopustila.“

Bylo mi třicet osm a najednou jsem neměla kam jít. Karel byl moje rodina, moje opora. Jeho děti mě nikdy nepřijaly, i když jsem se snažila být jim spíš kamarádkou než macechou. Po jeho smrti se všechno změnilo během pár dní. Nejdřív mi řekli, že byt je napsaný na ně, že mám sbalit věci a odejít. Myslela jsem, že je to jen šok, že se časem domluvíme. Ale jejich rozhodnutí bylo neúprosné.

Venku pršelo. Stála jsem na chodníku před panelákem v Modřanech a nevěděla, co dál. Mobil mi vibroval v kapse – zpráva od kamarádky Aleny: „Jestli něco potřebuješ, ozvi se.“ Ale já se styděla. Vždycky jsem byla ta silná, co pomáhá ostatním.

První noc jsem strávila u Aleny na gauči. „Tohle ti nemůžou udělat,“ rozčilovala se. „Máš právo tam bydlet!“ Jenže právo a realita jsou dvě různé věci. Karel sice slíbil, že mě zabezpečí, ale všechno nechal dětem – prý abychom byli rodina. Nikdy by ho nenapadlo, že mě takhle vyženou.

Další dny byly jako zlý sen. Chodila jsem po úřadech, hledala právníka, ale všichni krčili rameny – nemám nárok na nic. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové se mě ptali, co se děje, ale já jen mávla rukou: „Rodinné problémy.“

Jednoho večera jsem seděla u Aleny v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. „Co budu dělat? Nemám peníze na vlastní byt, všechno jsme platili napůl…“

Alena mě pohladila po ruce: „Jitko, nejsi sama. Najdeme řešení.“

Začala jsem hledat podnájem. Bylo to ponižující – prohlížet si malé pokoje v cizích bytech, kde vonělo cizí jídlo a na stěnách visely cizí fotky. Ale pak jsem narazila na inzerát: „Sdílený byt pro ženy po rozvodu nebo vdovství – podpora a společnost.“ Zavolala jsem tam spíš ze zoufalství.

Odpověděla mi paní Marie, energická šedesátnice s laskavým hlasem: „Přijďte se podívat, Jitko. Uvaříme si kafe a popovídáme.“

Byt byl starý, ale útulný. V obýváku seděla další spolubydlící – Jana, která přišla o manžela při autonehodě. Povídaly jsme si dlouho do noci o všem možném – o zradě rodiny, o tom, jak těžké je začít znovu.

Začala jsem tam bydlet. První týdny byly těžké – chyběl mi Karel, chyběl mi pocit domova. Ale Marie i Jana mě přijaly mezi sebe. Sdílely jsme starosti i radosti všedních dnů: kdo koupí rohlíky, kdo zalije kytky, kdo má dneska špatnou náladu.

Jednou večer jsme seděly u vína a Marie řekla: „Víš, Jitko, já si taky myslela, že po padesátce už nic nezačne. Ale člověk musí najít sílu žít dál.“

Začala jsem chodit na kurzy keramiky do místního kulturního domu. Tam jsem potkala další ženy s podobnými osudy – Hanu, která přišla o dům kvůli dluhům bývalého manžela; Simonu, kterou opustil muž kvůli mladší kolegyni. Společně jsme se smály i plakaly nad hrníčky z hlíny.

Jednou mi Jana řekla: „Víš co je nejhorší? Že ti nejbližší dokážou nejvíc ublížit.“ Přikývla jsem – Lucie a Petr byli pro Karla vším a já jim nikdy nebyla dost dobrá.

Po půl roce jsem si našla malý byt v Nuslích. První noc jsem tam spala na matraci na zemi a dívala se do stropu. Byla jsem sama – ale poprvé za dlouhou dobu mi to nevadilo.

Občas potkám Lucii v obchodě nebo na ulici. Dívá se skrz mě jako bych byla vzduch. Bolí to – ale už méně než dřív.

Dneska vím, že rodina není jen krev nebo příjmení na zvonku. Rodina jsou ti, kdo vás podrží, když padáte – třeba i úplně cizí lidé.

Někdy si říkám: Proč jsou lidé schopní takové krutosti? A proč je tak těžké odpustit? Možná právě proto má smysl začínat znovu – i když už člověk dávno není mladý.